Zastavíš na rozcestí, nebo to projedeš na červenou?

Taky se občas ocitnete na pomyslném rozcestí?
Jako by vás život tak trošku kopal mezi oči, abyste se konečně rozhoupali a vydali tím “správným” – nebo prostě jenom jiným směrem.

Mě ten život kopal (do břicha, mezi oči …) už nějakej ten pátek. No jo, ale to bych nebyla já, tvrdohlavý beran, kdybych ho poslouchala, že jo. 
No tak se rozhodl mě kopnout ještě jednou a to fakt pořádně. Místo díry, který kopance běžně způsobí, mi tam spíš něco přikopl – nejsme v sekci blogu “zdraví”, takže stačí říct, že radost to zrovna není. 

Když jsem se tuto informaci dozvěděla, sofistikovaně (a trošku vyklepaně) jsem seděla na polstrované židli. Cítila jsem se ale jako by mě právě celý svět kopal do úplně všech částí těla, orgánů a celého rozložení života. 

 

No co si budem, na facku fakt trochu jsem. Třeba jako, když táta vymyslel Zastavme se! snídaně, kde podnikatele a manažery učil, že je důležité zastavit se, odpočinout si a načerpat síly. Tak já den před snídaní (tedy vlastně v den snídaně) šla spát ve 2 ráno a vstávala v 5 ráno. Rozumějte, abych to stihla všechno nachystat. A schody do třetího patra jsem ráno vybíhala se slovy “Běžím se zastavit.” 

No jo, když to po sobě čtu, nějaká ta rána přijít musela, aby mě to zastavilo (když si teda slečna myslí, že je něco víc než páni podnikatelé, kteří se chodí zastavovat s jejím pantátou, tak to život zkusil jiným směrem) … 

 

Můj poslední článek tady byl o přeřazování, podřazování a tak nějak celkově o rychlosti. Všechno to bylo ale mířeno ke vztahu k někomu jinému – k lidem kolem mě. 

No jo jenže … ve chvíli, kdy jsem vycházela z ordinace, polykala slzy a paniku, chtělo se mi nadávat na tu krávu doktorku, na zdravotnictví a život obecně, jsem si vůbec neuvědomovala, že to je tak trošku –  vlastně hodně, nebo možná spíš úplně jen čistě – o mně. 
Že jsem hodně přeřazovala, stále na vyšší a vyšší stupeň. Ještě zvládnu tohle, a tamto. Jo jasně, zařídím, není problém, spánek je pro loosery. 

Od doby, co jsem vylezla ze školy, jsem pořád někomu plnila jeho představy a přání. Pracovně, osobně, tak nějak všelijak. Zapomněla jsem na sebe. Plátna a barvy jsem vytáhla asi 3x??? Psát jsem téměř přestala – teda když nepočítáme všechny ty parádní marketingové a prodejní texty :) tak nějak to přestala být radost. 

 

No takže svým přístupem “všechno zvládnu, všem vyhovím” jsem si podkopala zdraví. 

Na jednu stranu se to zdá ve 23 letech jako strašná tragédie (Ne neumírám! Teda ne víc, než všichni okolo mě.) a na druhou stranu, pokud mi tohle uvědomění, se kterým píšu tenhle článek, zůstane, tak třeba budu mnohem šťastnější, než většina těch “nepokopaných” lidí. 

 

Takže lidi prosím vás, zkuste se čas od času zastavit, než vás život kopne mezi oči :)



Míša Gřešková
Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka