Malá místnost se 4 zdmi, nepohodlná postel a výhled okna zastíněný kovovými mřížemi. Tohle není ten typ vězení, který mám na mysli. Myslím něco, co je mnohem víc náročnější a je jedno, jak moc lstivého právníka najdeme, pokud jím nejsme my sami. A co nebo kdo je tím vězením? Naše mysl a my sami.
Občas – dobře možná častěji než občas – narážím na situace, kdy mojí myslí křižuje milión myšlenek a pocitů a bez toho, abych chtěla, mění i výraz mé tváře.
A pak jsou tady všechna ta přesvědčení určovaná nesmyslností naší myslí a želízky v podobě: “A co si o mě pomyslí ostatní?” Při téhle otázce si vždycky vzpomenu na kamarádova slova: “Proč se tolik bojíš názoru ostatních? Vždyť není nejdůležitější co si myslíš sama o sobě?”
A najednou si připadám tolik hloupě, že zase a opět si stavím celu vytvářející nesmyslné starosti a omezení…
Po delší době, opět článek z trošku jiného soudku. Vlastně vůbec nevím, jestli jsem tímhle vším řekla to, co jsem chtěla, ale doufám, že aspoň někomu to otevře oči a pomůže zbořit zdi svého vězení..
Míša Gřešková
Latest posts by Míša Gřešková (see all)
- šlápneš na plyn a přeřadíš. - 15/04/2018
- pár vteřin štěstí. - 05/09/2017
- vděčnost. - 22/08/2017
Tak s tím plně souhlasím. Také jedním takovým vězením procházím a nepomůže ani to, že jsem konečně sama a nemusím se nikomu zpovídat. Je důležité se do sebe zamilovat a dělat pro sebe to, co bychom dělali pro svého miláčka a mříže z oken zmizí samy :) Krásný život plný vlastních rozhodnutí vám přeji :)
Perfektně napsáno! Nejhorší vězení, jaké může být!
Děkuju:)