obyčejně neobyčejné.

Znáš ten pocit, když necítíš radost, ale víš, že je to ta chvíle, jedna z těch chvil?
Když jsem skočila z lodě do studené vody a ocitla jsem se v nekonečnu nekončícího něčeho, cítila jsem adrenalin a radost, vynořila jsem se a mé hlasivky samy vytvářely slova popisující mé pocity.
Teď tady ale sedím mezi padajícími fíky – modlím se aby mi jeden nespadl na hlavu nebo notebook- na zahradě našeho tří týdenního domečku a snažím se popsat ten pocit, když mě zvonění budíku vytáhlo po necelých 5 hodinách spánku z postele, do města (vesnice) připomínající město duchů – s velice dobrou a především hlasitou disco hudbou v pozadí – a já jsem si zklamaná, že jsem přišla moc brzo sedla na písek nasáklý mořskou vodou.
A pak už jsem jenom čekala. Ten typ čekání, kdy víš co přijde, ale vlastně vůbec nic nevíš. Čekala jsem oblohu zalitou všemi těmi romantickými odstíny růžové a červené prolínající se s oranžovou. Nebe si ale stále zachovávalo růžový nádech, moje zklamání z předčasného vstávání a úniku z peřiny snažíc se mě zabít, se ještě o něco prohloubilo. Ale pak najednou, musela jsem se usmát, nešlo to jinak. Nad horami se začala na svět usmívat hlavička slunce. Stoupala, stoupala a stoupala, koule rozžhavená do ruda. Její záře se odrážela na hladině moře a vytvářela tak cestu od slunce přes celé moře až ke mě.

A pořád nedokážu vysvětlit ten pocit, možná divná radost, že jsem udělala něco co nikdy předtím a zažila něco co nikdy předtím – radost ze života se přece skládá z maličkostí. Jen šplouchání vlnek a všudepřítomný klid.