Nikdy není pozdě začít znovu

„Ztrácíme ji!“
„Ne to nemůžete!“
Hysterie. Pláč. Vztek. Smutek.
Ale já, já už jsem necítila nic. Stovky teenagerů by tohle chtěli zažít. Necítit nic. Žádnou bolest. Starosti. Nic. Já bych vraždila za to, abych něco cítit mohla …
Oni stále bojovali. Věřili, že něco dokážou změnit. Já jsem však věděla, že ne. Byl konec. Konec něčeho, co lidé nazývají život. Dýchání. Mluvení.
Sledovala jsem vyděšené pohledy okolo mého bezvládného těla. Pomalu mi to docházelo. Uvědomovala jsem si, že už je to napořád. Žádná bolest, ale také žádný kontakt s lidmi, které miluju. Už nikdy necítit něčí objetí. Lásku.
Těsně než babička umřela, vyprávěla mi, že všichni lidé odejdou do nebe, někteří však ne hned. Svá andělská křídla si musí vysloužit. Až pak dostanou příležitost, vystoupit po schodech vzhůru.
17. všichni vrstevníci říkali: „Poslední rok. Poslední rok a potom už svoboda. Poslední rok do dospělosti.“ Byl to poslední rok. Poslední rok do svobody. Do nového světa. Do světa, který jsem neznala. Jako nástup na střední.
Najednou jsem tu holku viděla, tak jako ostatní. Oříškové vlasy, pomněnkové oči, kdysi plné starostí, pochopení a lásky, teď prázdné. Tělo ležící na operačním stole, vypadalo bezbranně. Věděla jsem, že jediný pohyb, něco vypovídající o životu kolujícím v jejích žilách, by způsobilo radost všem okolo. Vždycky jsem to dělala. Těšila lidi. Snažila se jim pomoct. Ale teď … Byla jsem bezmocná. Nemohla jsem udělat nic. Nemohla jsem potěšit lidi, které jsem milovala. Jako by se mi vzdalovali a přitom byly na dosah ruky. Stačilo jen natáhnout se a … má ruka beze změny spadla dolů. Bylo zvláštní necítit nic. Žádné zklamání. Očekávala jsem ho. Jako tehdy, když mě neobjal. Když mě ignoroval. Když mě opustila nejlepší kamarádka. Když jsem přišla o babičku. Jako kus ledu. Kus kamene vytesaného ze skály.
Sledovala jsem rodiče, sestru. Plakali. Procházeli nemocničními chodbami a jejich výrazy byly prázdné. Jejich srdce se však tříštila. Následovala jsem je. Mé kroky ale byly neslyšné. Nastoupila jsem do auta. Vzpomněla jsem si na to, když jsme odjížděli z nemocnice před třemi roky. Tehdy jsme byly se sestrou přitulené k sobě. Plakaly jsme obě. Vedle nás seděla maminka a utěšovala nás. I tehdy jí po tvářích stékaly slzy, ale její pohled nepostrádal veškerou lidskost.
Najednou jsem se na nic nesoustředila. Procházela jsem místy, kde jsem něco cítila. Pokoušela jsem si vybavit všechny ty pocity. První pusa. První zlomená kost. První barvení vlasů. První cigareta. První drink. První zlomené srdce. První obraz. První opravdová hádka. Poslední rozhovor s ním. Poslední objetí. Poslední pusa. Poslední nesmyslná hádka. Poslední oslava narozenin. Poslední joint. Poslední moment, kdy jsem se nadechla.
Škola. Posledních chvíle s nimi. Poslední smích. Prošla jsem dveřmi, které mi vždy přidržely něčí ruce. Obvyklý chlad, který mě pohlcoval den co den, vůni levných toaletních vod až po luxusní voňavky, zápach chlóru ze školního bazénu, nic z toho jsem necítila. Prošla jsem dlouhou posprejovanou chodbou. Třída na konci byla naplněna smíchem, křikem a elánem. Klapot podpatků třídní nebyl pokynem k zastavení. Její kamenná tvář nikdy nedonutila nikoho přestat s právě rozdělanou prací. Dnes byla její maska pryč. Na tvářích pokrytých make-upem měla cestičky od slz. Oči měla opuchlé a zarudlé. Smích některých ustal. Zmlkli. Zděšením. Překvapením. Její chraplavý hlas však umlčel všechny. Skelný pohled zamířila na mé místo. Třetí lavice u okna. V létě jsem byla první, ke které se dostal čerstvý vzduch a v zimně jsem se choulila k rozehřátému topení.
„Klid!“ Z ticha ve třídě by zamrazilo každého. Očekávali to nejhorší. „Mám pro Vás zprávu.“ Oči dívky ve třetí lavici se naplnily slzami. Zdálo se, že události včerejšího dne už znala. „Vaše spolužačka nás včera opustila.“ Tápající pohledy se upíraly na učitelku a blondýnku se slzami kutálejícími se po tvářích. „Ona a její rodiče měli autonehodu.“ Ticho se prohloubilo. Nikdo neřekl ani slovo. Bledé tváře. Prázdné, bolestivé výrazy. Slzy. Nečekala, jsem takovou účast. Čekala jsem nanejvýš kamenné tváře. Dívka ze třetí lavice se zvedla a rozběhla se ke dveřím. Ignorovala vše a všechny. Ticho se rozplynulo s prásknutím dveří.
„Pane Bože.“
„To nemůže být pravda!“
„Ona si dělá prdel!“
„Ne!“
Hlasy naplňovaly místnost zatímco chodbu zalila rána. Květináč. Dopadl na podlahu a ozvalo se hlasité „Ku**a!“
[sociallocker id=“174″]

Zahlédla jsem už jen dívčinu postavu v objetí chlapce se slzami v očích. Potom mou pozornost upoutalo něco jiného. Uvědomila jsem si, že před mýma očima stojí má sestra. Rozcuchané vlasy jí padaly na záda. Zdála se mi drobnější a bledší, než kdy jindy. Oči měla plné bolesti. Stála v mém pokoji. Sluneční paprsky dopadaly na její popelavou tvář. Tupě zírala do zrcadla. V náruči svírala plyšového medvídka barvy cukrové vaty. Slyšela jsem její myšlenky. Byly tolik zmatené. Jedna však přebíjela všechny; „Kéž bych to byla já.“

„Probůh, jen to ne!“ Trhla sebou. Vypadala vyděšeně.
„Blázne! Už ji i slyšíš!“
„T-ty, mě slyšíš?“ Její tělo stálo jako zmražené. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek. Poslední padla k babičce. K jejím slovům o plnění úkolů, tady na zemi. „Věř, že ubalení si prvního jointa nebylo asi to, co mi mělo vysloužit křídla.“ Najednou zírala přímo do mých očí. Jako by mě viděla. Byla vyděšená, překvapená, zaskočená.
„Sáro?“ Její hlas byl nakřáplý a vyděšený. „Přece nejsem blázen!“
„Ty mě slyšíš? Evi? Slyšíš mě? Nejsi blázen. Ona měla pravdu. Babička říkala, že člověk si křídla musí vysloužit.“ Dívka naproti mě byla bledá a vyděšená. Pomalu natáhla ruku před sebe. Necítila však nic. Nemohla.
„Sáro,“ její hlas se vytratil. Do očí se jí vedraly slzy. „Proč jsem to nemohla být já? Proč jsem tam nemohla sedět já? Ty jsi vždycky byla ta, která měla lepší život. Měla kamarády. Lidi Tě měli rádi. Byla jsi oblíbená, protože jsi lidem pomáhala. Utěšovala je. A já? Já jsem jen rejpavej puberťák s umazaným oblečením od barev a pastelů.“ Dlaněmi sjela po celé délce dlouhé flanelové košile, kterou ukradla z mé skříně. Po tvářích se jí kutálely slzy. „Nechci tady být sama. Bojím se. To ty jsi vždycky byla ta, která mě držela nad vodou.“ Vzlykala. Její drobné tělo se třáslo. Najednou jsem ji neviděla jako patnáctiletou, jako skoro dospělou. Viděla jsem ji jako dítě, které muselo dospět příliš rychle. Jako holku se zlomeným srdcem. Se srdcem zčernalým stejně jako její tváře od roztékajícího se make-upu. Její svět společně s oblečením a líčením, zčernal ve chvíli, kdy umřela babička. Když zjistila, že její „kamarádky“ ji opustily ve chvíli, kdy je nejvíc potřebovala. Ty chvíle, kdy má člověk nacházet sám sebe, pro ni byly ty chvíle, kdy ztrácela lidi, které milovala, kdy ztrácela zájem poznat samu sebe. Jediným jejím útěkem byly barvy a plátna.
„Evino!“ Slyšela jsem svůj vlastní hlas, jak překřičel ten její.
„Neboj se nejsou doma. Nezavřou mě do blázince, i když by měli. Mluvím se svojí mrtvou sestrou.“ Na tváři se jí objevil úšklebek. Přesně takový, když jsme se na Valentýna spolu válely na gauči, cpaly se zmrzlinou a čokoládou, koukaly na romantické filmy a plánovaly si svou budoucnost se 72 kočkami po boku. Tentýž úšklebek, když se stalo něco absurdního, ale my se nemohly rozesmát na celé kolo.
„Evino, vím, že to je těžké. Ale to ty ses začala uzavírat, když odešla. Uzavřela ses do kreseb. Už nebyly tolik barevné, jako ty předtím. Byly na nich bubáci. Ti stejní, jako si kreslila jako malá. Tehdy byly pod postelí, teď jsou ale v Tvé hlavě. Je to jen na Tobě, jestli je budeš žít. Holky se na Tebe vykašlaly, ale to Ty jsi chtěla být sama. Pamatuješ jsi, jak jsi tehdy utekla? Utekla jsi od lidí, kteří se cítili stejně jako ty. Od lidí, kteří Ti rozuměli víc, než kdokoli. To jsi dělala i s lidmi ve škole. Myslela sis, že Ti nerozumí. Začala si nosit černé oblečení, oči sis orámovávala černou tužkou, byly to pro tebe hradby, které ti pomáhaly, ale ostatní odrazovaly.“ Tak moc jsem ji chtěla obejmout. Jediné, co jsem mohla sledovat, její tváře. Její poškrábané zápěstí. Rty měla pevně stisknuté k sobě. Nevydala ze sebe ani hlásku. Klapnutí zámku u dveří ji umlčelo. Její myšlenky však byly hlasité až příliš. Uvědomovala si, jak moc se uzavřela. Kolik kopanců dostala, ale také kolik dala.
„Tvůj život se změnil, když jsi přišla o babičku. A co kdyby si se změnila znova? Co kdyby sis začala užívat každý den, každou minutu, co kdyby jsi žila i za mě. Bolí to, ale vždycky se najde věc, která bude bolet, bude se Tě snažit potopit, ale je jen na Tobě, zda se rozhodneš plavat nebo se necháš unést. Tady …“ otočila jsem se kolem vlastní osy. „V tomhle pokoji, máš záchranou vestu. V šuplících jsou zaházené barvy, které pro tebe byly příliš veselé a vyhodila jsi je do smetí. Ve skříňce u knihovny jsou Tvé obrazy, které rozjasňovaly Tvůj pokoj. A ve skříni jsou kousky látek, které mohou doplnit Tvůj úsměv. Jsou tam šperky, které jsi vyráběla předtím, než se Tvou ozdobou staly černé korále.“ Tiché zalapání po dechu mě donutilo přestat. Její tvář byla rozjasněná. A v její mysli se utvářel obraz mé samé. Bílé šaty po kolena a oříškové vlasy vlnící se po zádech přes sněhobílá křídla …

[/sociallocker]

5/5 - (3 votes)
Michaela Gřešková
Latest posts by Michaela Gřešková (see all)

Michaela Gřešková

spisovatelka - blogerka

3 Comments:

  1. Kája Gřešková

    Míšo, kdybych nevěděla, že jsi to napsala Ty, myslela bych si, že to je shoda jmen, že máš jmenovkyni, která píše naprosto úúúúžasně. Možná jako máma bych si povzdechla.“škoda, že takto nepíše moje dcera“. A ona to píše, moje dcera. Nádherné, excelentní. Gratuluji.

  2. vau až ma nakonci zamrazilo :o je to úžastne napísané a tie pocity ktoré opisuješ opisuješ úplne dokonalo fakt je to krásna poviedka!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..