mimo průměrná rovnice.

Konečně jako by všechno zapadlo do rovnice. Ne do průměru, ale do směsice myšlenek, které mě jako pohádky na dobrou noc uspávají, když mou myslí proplouvají myšlenky, které mě dusí a nutí mě myslet si, že se topím, když všude kolem je sucho jako na Sahaře.
Sedím, kolem ticho, nebe už dávno ztratilo nádechy romantických odstínů růžové a oranžové. Všechno potemnělo a ztichlo. Žádný vzdálený smích, cinkání lahví, ani vzdálené předení motoru aut. Jen tlukot mého srdce, šustění stránek knihy, klidný dech psího společníka – někoho komu nevadí, že mu nevěnuji všechnu svou pozornost a stačí ji jen má přítomnost k tomu, aby se cítila komfortně – a světlo baterky mobilu.
Celé mé tělo se mírně houpe a já si nejsem jistá je jestli je to čtvrtou skleničkou vína, nebo nestabilitou houpačky visící ve vzduchu.
A když odložím knížku, nohami se dotknu dlažby rozehřáté od slunečních paprsků a zády se sklouznu po stěně, nad hlavou oblohu zalitou hvězdami, je to jako bych byla někdo jiný. V ústech stále chuť sladce trpkého vína – chuť, kterou jsem nemohla vystát a hnusila se mi – prsty kreslící vzorce na popraskané kachličky, všechno je jiné než kdy předtím. Jiné než jak jsem si kdy dovedla představit. Nikdy to takové nebylo a nikdy už nebude, ale samotnou mě zaráží ta změna. Změna podstoupena během jednoho roku. To mě přivádí na myšlenku, co ten další rok? Další rok, již s maturitním vysvědčením v kapse, nebo ten následující? Jediné co mi bubnuje v uších je hlas mě samotné: Jen doufám, že ne tady. Musíš se totiž přestat bát. Jenom se podívej.. tolik věcí jsi musela překousnout. A teď? Teď je tady další rok, ze kterého můžeš vytěžit maximum a konečně se nechat odvlát na místa, kde to bude takové jako v těch pohádkách na dobrou noc …