Ledová královna

„Best way to not get your heart broken, is pretendet you don`t have one.“ – Charlie Scheen

 

„Ahoj.“

„Nazdárek.“

„Čau krásko.“

„Zdravím princezno.“

Hlasy patříc mým spolužákům opět naplňovaly školní chodby. Hlasy mluvící k ní. K dívce se srdcem z ledu. Bez povšmnutí procházela kolem lidí, kteří ji obdivovali, někteří až příliš. Nevím, co je k ní lákalo, zda chtěli zažít ten pocit, kdy by Vás všichni znali jen díky ní, nebo to byla pouze touha po zájmu. Hlasy bezmezně ji obdivující se mísily s hlasy plnými zášti a nenávisti.

„Oh bože, podívej se na ni. Ta zase vypadá!“

„Už by si ji konečně mohli vzít zpět do pekla.“

„Namyšlená kráva!“

„Nesnáším ji!“

Nenávist byla vyvolávána především jejím zevnějškem. Postava, nad kterou neslintali pouze pánové, ale také dámy toužící po stejné, zahalena v oblečení podle poslední módy, dlouhé rudé vlasy, stejně zářivé plné rty a oči modré a čisté jako oceán. Tyto věci byly důvodem, proč většině lidem zůstalo skryto to, co ji dělalo zajímavou pro mé oči. Jak si většina myslela, ona dívka neovládala pouze štětce a tužky na tvář. To co mě na ni okouzlovalo, byly její kresby.
V teplých dnech trávila volné hodiny venku. Seděla na zídce. Její tahy byly tolik precizní. Ale vyzařovala z nich originalita. Každý poznal její díla visící, ať už na školních, či jiných výstavách.
„Uhni vole!“ Chraplavý hlas protl veškerý ruch kolem. S prásknutím se na zem rozsypaly kresby zastrčené ve školní tašce.
„Díky kámo, jsi vážně milej!“ Zuby jsem měl pevně stisknuté k sobě. Nadcházející věta bude plná dětinskosti, ale i přes to zrcadlí pravdu. Nejsem zrovna ten typ člověka, o kterém by ostatní řekli, že rád čmárá na papíry. Ničím vyjímečný kluk honící se za míčem na hřišti. Asi nejvýstižnější popis mě samého. Drobná dívčí ruka se střetla s tou mou v momentě, kdy jsem se snažil jedním rychlým hmatem sesbírat hromadu papírů z vypadlého skicáku. Rudými nehty podebrala bílý papír s portrétem vyobrazujícím dívku s krátkými střapatými oříškovými vlasy a stejně zelenýma očima jako jsou ty mé. Chodbu pohltilo ticho. Všechna pozornost se obrátila k mé a její postavě, krčícími se nad papíry rozsypanými na špinavé školní chodbě.
„Nevěděla jsem, že kreslíš,“ hlas jí pohlcovalo překvapení. „Je to nádherné.“ Oči jí tikaly po kresbě. Vypadala, jako by studovala jednotlivé tahy. „Ta dívka je krásná a má úžasné oči. Stejně jako ty.“ Její rudé rty se zkřivily do úsměvu. V očích měla něco jiného než obvyklou prázdnotu. To něco se podobalo pochopení. S nemizícím úsměvem přiložila papír na hromádku v mých rukou. „Pokračuj v tom.“ Její slova, určena pouze pro mě, bylo to poslední, než mě zanechala na pospas všem přhlížejícím.

***

Jeho oči se upíraly na papíry rozsypané na podlaze. Kaštanové vlasy měl rozcuchané od podzimního větru. Něco na tom klukovi mě zaráželo a zároveň působilo dojmem vřelosti. Už první den, kdy jsem do něj narazila, mě jeho úsměv dostával do kolen, naučila jsem se však držet si odstup, jako ode všech. Měla jsem totiž strach.

[sociallocker id=“98″]

Při každém pohledu do něčích očí, mě bodlo u srdce při té vzpomínce. Nechtěla jsem opět skončit zlomená. Jediné vysvobození bylo ingnorovat všechny a všechno. Tahy vznikající na výkresech byly jediní přátelé.
Bezmyšlenkovitě jsem si klekla k jeho postavě dřepící nad neštěstím, způsobeným srážkou. Má ruka se automaticky natáhla po portrétu dívky. Její oči byly stejně kouzelné jako jeho. Smaragdově zelené. Nakrátko střižené a rozcuchané vlasy budily rošťácký dojem. Perfektně vystihovaly její osobnost. Její styl. Vypadala jako malý elf. Drobná postava, jemné křivky, zahalené v zeleném kabátě s koženými rukávy.
„Nevěděla jsem, že kreslíš,“ snad poprvé jsem proluvila k jeho sobě. Ve tváři se mu zrcadlilo překvapení. „Je to nádherné.“ Očima jsem přejížděla kresbu. Obdivovala jsem jeho tahy tužkou. Byly jemné, roztěkané, ale dokonale vystihovaly vše, co měly.  „Ta dívka je krásná a má úžasné oči. Stejně jako ty.“ Vyhledala jsem jeho oči. Zářily. Byly plné nadšení. Mé rty zaznamenaly změnu. Uvědomila jsem si, že se usmívám. Naklonila jsem se k němu „Pokračuj v tom.“  Ladně jsem položila výkres na hromádku v jeho rukách. Zdál se vyvedený z míry. Bez dalších slov jsem se otočila. Klapot mých bot byl doprovázen školním zvonkem. Zapadla jsem do učebny dějepisu. Sklouzla jsem na obvyklé místo v zadu ve třídě a mlčky vyčkávala meškající spolužáky. Než jsem se nadála, třída se začala naplňovat lidmi, zírajícími na mě. Svůj pohled jsem zabořila do zápisníku otevřeného na lavici. Poznámky z historie mi poskytovaly dostatečný úkryt.

***

Tupě jsem zíral na projektor. Světlo zářící z něj bylo to jediné, co osvětlovalo místnost. Nesoustředil jsem se na učitelova slova, ani na prezentaci. V myšlenkách jsem se stále vracel k ní. Do další přestávky to bude TOPSTORY. Naše Ledová královna se tímhle zapsala do historie. Projevila zájem. Záhadou mi však bylo, proč zrovna o mě. Kolem bylo spoustu lidí, kteří její kroky monitorují mnohem víc. Kapitán fotbalového týmu, kluci jako vytištění z knihy, dívky napodobující každý její modní krok … Myšlenky se stoply ve chvíli, kdy se něčí konečky prstů dotkly mých zad. Prudce jsem se otočil. Před očima jsem měl úhledně složaný papírek s mým jménem. Ve tváři jsem měl jasně čitelný otazník. Odpovědí mi bylo jen kývnutí blondýnky k zadním lavicím.
„Kreslíš opravdu nádherně. Ukázal bys mi zbytek kreseb? Přjď prosím o volné hodině na hřiště. Budu tě čekat za tělocvičnou.“ Úhledné písmo zdobilo řádky. „Doufám, že ti nepříjdu vlezlá. Sam.“

***

„Proč se o mě tolik zajímáš?“ Překvapení. Podezření. Známka zájmu. Zněl nejistě.
„To to tvoje kresby, ne ty.“ Až, když má slova vyšla na povrch, zněla mnohem hůř než jako se tvářila.
„Au!“ Mírné pobavení v jeho hlase, mě uklidnilo. Nezdálo se, že by si dělal naděje.
„Já jenom, že jsem nevěděla, že kreslíš. Myslela jsem, že fotbal je to, co tě zajímá. Nic jiného.“
„Zásah. Proto jsi nikdy neviděla mé jméno u žádné práce na výstavě. Tohle si myslí všichni. A je to tak dobře. Mám aspoň určitý  odstup.“  Neočekávala jsem to, ale v očích se mu rýsovalo zklamání. „Když jsem si chtěl dát hodiny výtvarky, všichni kamarádi mě setřeli. Pokud chci prej hrát, není nic jiného. Buď jedno nebo nic. Jejich moto.“
„Když je jejich, proč je tedy posloucháš, proč si nevytvoříš svoje?“ Byl překvapený rychlostí, jakou jsem ukončila jeho monolog. „Lidé tady nejsou od toho, aby tě soudili a určovali ti tvoje hranice.“ Pomalu, ale jistě jsem si začala uvědomovat, jak dlouho už jsem s nikým nemluvila. Všechny emoce se zrcadlily v mých kresbách.
„Nějak moc slov ne?“ V hlase měl tón, který nešel přeslechnout. Něco, co značilo překvapení. Milé, i to nemilé. „Proč já? Proč sis nevybrala někoho, kdo po tobě šílí, jen tě vidí? Já nepotřebuju zviditelňovat. Stačí mi to jak se na mě dívali doteď!“ Zloba. Pocítila jsem silné bodnutí v hrudníku. Jakoby dýka protínala žebra a končila v srdci. Cítila jsem třes rozlévající se po celém těle.
„Víš co, asi to byl špatný nápad. Myslela jsem, že jsi jiný. Nech to být! Zapomeň, nejlepší bude, když se nebudu zajímat jako doteď. Nebolí to tolik!“ Chtěla jsem se zvednout z lavičky. Nechtěla jsem, aby viděl mé slzy. Tehdy jsem si to slíbila. Už nikdy mě nikdo neuvidí zlomenou. V srdci led, na tváři nezájem.
„Sam…“ Jeho dlaň mě chytla za zápěstí. Jemný dotek mě donutil sesunout se zpět na lavičku. Rudé pramínky vlasů mi spadaly do tváří. Zakrývaly výhled do mých očí, plných slané vody stejně jako oceán. „Promiň.“ Hlas se mu třásl. Netušila jsem, co cítí, ale tím jsem si však nebyla jistá ani u sebe. „Jestli o to stále stojíš, tady jsou.“ Do klína mi položil skicák. Některé papíry byly vytrhnuty, některé pouze zastrčeny do vazby. Jemně jsem se dotkla úvodní strany. První známou kresbu jsem položila na dřevěnou desku lavičky vedle mě. Ranní podzimní vítr cuchající vlasy ustal. U nohou se mi válelo jen barevné listí. Tiše jsem dýchala. Každý můj výdech se ztratil v zelené šále. Jeho dech byl na rozdíl od mého trhaný.
„Sam?“ Kývla jsem. „Ukážeš mi ty tvoje?“ Byl nesmělý. Zněl jako malý kluk prosící o bonbón.
„V tašce.“ Usmála jsem se na něj a pokynula k tašce ležící v hromadě listí. Nejistě se po ni natáhl. Složka na něj téměř vypadla. Byla to první, co se na mě usmívalo při otevření. Jeho nesmělost číšila z každého pohybu. Opatrně listoval papíry, založenými v pevné vazbě složky.
„Oh, je krásná!“ Prsty jemně přejel po tváři dívky. Blonďaté vlasy se jí vlnily okolo tváří s výraznými lícními kostmi. Zhluboka jsem se nadechla.
„Byla,“ můj hlas nebyl téměř slyšet. Nevěděla jsem, zda slova byla určena mě, či jemu. Jestli ale slyšel, neptal se. Se zašustěním obrátil list papíru. Jeho zadní strana však otázku vyvolala.
„Navždy v uzamčeno v srdci.“ Polohlasně předčítal slova napsaná mou rukou. „1995-2010?“ S otázkou se na mě obrátil. Nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem slabě kývla.
„Umřela,“ jednotlivá písmena se mi zadrhávala v krku. Cítila jsem tu stejnou bolest jako tehdy. Měla jsem chuť prásknou o zem se skicákem a rozběhnout se pryč. Neudělala jsem to. Zůstala jsem nehybně sedět.
„Budu toho litovat, ale …“ Podívala jsem se do jeho očí plných nechápavosti , zmatku a zvědavosti.  „Měla jsem partu kamarádů. Byli pro mě jako druhá rodina. Kamarád zrovna slavil narozeniny, ale já jsem nemohla přijít. Byla jsem nemocná. Venku řádila hrozná vánice, silnice byly namrzlé. Když nastal čas odjezdu, někdo se nabídl, že je odveze. Nebyli opilí, nic takového, ale ….“ Zhluboka jsem se nadechla. „Klouzalo to. Cesta byla namrzlá jako nikdy.  Nebylo vidět na krok. V protisměru se vyřítilo auto. Neubrzdili to, ani jeden. Ani jeden z nich to nepřežil. Ztratila jsem je úplně všechny …“ Rozvlykala jsem se. Podívala jsem se na něj. Tváře měl bledé. Cítila jsem, jak led na místě srdce taje.
„Sam, to je mi líto.“
„Ani nevíš, jak tě nesnáším, Lukáši!“ Tváře jakoby mu pokryl čerstvě napadaný sníh. „Víš, tehdy jsem se zařekla, že už nikdy nechci nikoho, ke komu bych něco cítila. Náklonnost. Zájem. Ale ty … Nevím, jak jsi to udělal, ale měla jsem tendenci, věřit Ti.“
„Není špatné, mít někoho rád. Není špatné, zajímat se. Je to součástí našeho bytí. Bez toho nemůžeme být. Je to, jako bys chtěla žít bez dýchání. Když se nebudeš zajímat, bude Ti hůř ….“ Chvíle ticha nastala, když se jeho slova vytratila. „Nechtěli by, aby ses trápila. Oni už žít nemohou, ale ty můžeš. Tak  žij! Užívej si! Nedostupnost Ti nepomáhá, stejně se na tebe všchni lepí. Neboj se žít. Neboj se cítit.“  Neuvažovala jsem. Jen jsem cítila. Zapla jsem emoce, které našeptávaly jedno: Obejmi ho. Bez zábran jsem se naklonila k jeho tělu, sedící jen pár centimetrů od toho mého. Neváhala jsem. Ruce jsem omotala kolem jeho krku. Jeho paže stiskly můj pas.
Zavřela jsem oči. Vdechovala jeho vůni, cítila teplo jeho dlaní. Naposledy jsem objímala je. Bylo to před tím, než navěky odešli. Jedna jediná myšlenka mi přinesla jejich tváře. Avšak vyobrazovaly se jinak, než doposud. S jejich rty si pohrával úsměv. Oni už žít nemohou, ale já ano. Srdce ledové královny roztálo …

[/sociallocker]

 

Ledová královna - Míša Gřešková

5/5 - (1 vote)
Michaela Gřešková
Latest posts by Michaela Gřešková (see all)

Michaela Gřešková

spisovatelka - blogerka

3 Comments:

  1. Hrozně hezky napsaný :’3

  2. Je to fakt pekně napsané ;)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..