Je lepší být nenáviděn pro to, kdo jsi, než milován za to, kým nejsi

Každý se narodil jako originál, někteří jen nejsou dost silní, aby si svou originalitu udrželi.

Dívka nesměle vešla do dveří třídy. Mezi prsty žmoulala květovanou sukni. Na zápěstí jí cinkaly přívěsky vysící ze stříbrného náramku. Rozhlédla se po místnosti plné jejích vrstevníků. Hledala volné místo, kde zamíří hned, jak ji učitelka představí. Našla ho. Až úplně vzadu. Vedle chlapce, z něhož vyzařovalo něco originálního. Jeho styl oblékání se tolik lišil od ostatních chlapců jeho věku.
“Třído, toto je Sára.” Učitelka mile kývla k dívce. “Pověz nám něco o sobě.” Usmála se a posadila na židli. Měla perfektní výhled na ni, ale i na její nové spolužáky.
“Jsem Sára Norsová.” V dívčině hlase se mísil nejeden přízvuk. Nikdo však nedokázal přiřadit přesné území. Ze třídy se ozvalo jemné zachichotání. “Dva roky jsem bydlela v Anglii poblíž Londýna, 4 roky v New Yorku a 2 roky v Sydney. Můj otec je obchodník, proto tolik stěhování. A moje matka je módní návrhářka.” Opět. Opět viděla zablesknutí v nejednom páru očí. Očí dívek. Závist mísená s respektem a zájmem. Sářiny oči kmitaly po třídě. Po fotografiích na zadní stěně třídy. Věděla, že autorem není nikdo z přítomých, byly to fotky vystříhané z kalendářů či časopisů. Zahlédla jednu velice povědomou. Byla její. Tu fotila, před 3 roky v New Yorku. “Moje záliba je focení.” Nemohla odtrhnou zrak od fotky na zdi. Tyčily se na ní budovy na Time Square. Cítila se téměř jako by tam stála. Slyšela hučení aut, hlasy lidí, a tlukot jejího srdce.
“Děkujeme Sáro. Můžeš se posadit. Vzadu je místo vedle Alexe. Pokud bys chtěla sedět blíž k tabuli, stačí říct.” Učitelka se mile usmála. Byla to jedna z mála, která se na ni usmívala. Která si ji neměřila krtickým pohledem, jen co ji zahlédla s její matkou po boku. Byly si tolik podobné. Téměř jako sestry. Havraní vlasy, čisté modré oči a útlá postava. Sářiny konečky vlasů se však barvily do rudých ostínů ohně.
“Zdravím,” špitla, jakmile se usadila na židle vedle sympatického blonďáka a na lavici si vytáhla svůj zápisník. Byl starý, počmáraný a některé stránky vypadávaly ven. Ona ho však milovala. Byla to vzpomínka na první den v Sydney. Na první den, kdy potkala dívku, se kterou si okamžitě padla do oka, na okamžik, kdy přestala nenávidět Sydney, protože jí připravilo o její tolik milovaný Londýn.
“Děláš chybu.” Chlapcovy smaragdové oči se dál upíraly na prázdnou tabuli. Zrcadlila se v nich bolest. “Pěkná holka se skvělou minulostí a rodiči jako vystřiženými z New Yorského časopisu.” Dívčiny tváře mírně zčervenaly.
“Nechápu,” zněla zmateně.
“Nech tomu čas, pochopíš.” Chlapec se sarkasticky pousmál a dál jí nevěnoval pozornost.
Školní zvonek proměnil klidnou třídu v džungli. Mírumilovný hlas učitelky zanikl ve směsici hlasů. Sára sebou trhla, když se před ní postavila skupinka 4 dívek. Jejich módu nemohla přiřadit k žádným dívkám, které zatím potkala. Bylo to až přehnané, ale ony se tím pyšnily. Byly přesvědčeny, jak úžasné jejich outfity jsou.
“Sára, že?” vysoká blondýnka se na ni usmála. Vlasy měla stažené do úhledného drdolu a její úsměv byl až příliš křečovitý, působil až falešně. Dívka ji nenechala odpovědět. “Nechceš pomoct? Myslím, jsi tady nová. Nová škola, nové třídy, nové chodby, noví učitelé a spolužáci. Můžeš nás brát jako uvítací výbor nebo tak něco. Jako vstupenku do klubu populárních, ne jako tvůj spolusedící. Ukaž jaký máš rozvrh.” Dívka k ní natáhla ruku s rudými nehty. “Jinak já jsem Lilian, tohle je Ema,” svými dlouhými drápy ledabyle mávla k dívce po její pravici. Kaštanové vlasy měla střižené těsně pod bradu, a ofina jí padala do jejích kaštanových očí. “Tohle je Denisa,” s ladností vytrhla Sáře rozvrh z ruky. “A tohle je Kristýna, a vypadá to, že s ní máš právě angličtinu. Kris Ti velice ráda ukáže naši školu, zatím se měj!” Hlas dívky zněl pohrdavě. Zdálo se, že ze Sářina rozvrhu vyčetla vše, co chtěla. Kristýna byla pravý opak všech tří děvčat. Její oblečení bylo tolik jednoduché, ale přitom o tolik vkusnější. Na její tváři zářil upřímný úsměv.
“Necháš si organizovat život od Lilian a půjdeš se mnou, nebo se na ni vykašleš, jako většina, a půjdeš si vlastní cestou?”  dívce se na tváři mihl úšklebek, kterého si nešlo nevšimnout. Kristýnin hlas i přes mírné podráždění znatelné v jejích očích, zněl upřímně.
“Půjdu s Tebou, ale ne proto, že by mi to někdo nařídil, ale proto, že tahle škola je jako labyrint! A taky vzhledem k tomu, že jako jediná nevypadáš, že bys mě chtěla zabít pohledem a všichni ostaní už zdrhli.” Sára se bezradně rozlédla po třídě a pak se pohledem vrátila k dívce stojící naproti ní. Netvářila se nijak překvapeně, ani zklamaně. Její tvář zářila.
“Tak pojď, ať nepříjdeme pozdě. Učitel sice vypadá jako Hagrid, ale povahově se podobá spíš Voldemortovi.” Kristýnina tvář se zkřivila do úšklebku a na Sářině tváři se objevil úsměv. “Vážně jste se tolik stěhovali?” V Kristýnině tváři se zrcadlil zájem. Zájem o ni, ne o její rodiče, o její matku a její práci.
“Hmmm,” Sářin pohled spočinul na chlapci, vedle kterého seděla. Jeho tvář byla bledá. Stál u své skříňky a nechával kolemjdoucí narážet do jeho ramen, podkopávat si nohy a nechat po sobě házet papírky zmačkané do kuliček. “Jo stěhovali, ale není to tak hrozné, naopak, já to miluju. Poznávat vždycky něco nového. Nové lidi, i když ze začátku to bylo to, co jsem nesnášela. Ale všechny ty výhody to vyvážily.” Usmála se na dívku vedle ní, která ji bedlivě poslouchala.
“Byla jsem jenom v Anglii, New Yorku a Sydney nebo ještě jinde?”
“Do páté třídy jsme byli na jednom místě, cestoval jenom otec. Mamka se mnou zůstala doma a o prázdninách jsme cestovali za ním. Pokaždé to bylo někam jinam. Nebylo to špatné, pokud je něčí sen procestovat svět, tak tohle by pro něj bylo ideální. Já si to zamilovala.” Sára se zadívala do Kristýniných očí. Byly plné nadšení, ale skrývaly také závist. “Někdy to ale nebylo lehké, v každé zemi mají jiný vzdělávací systém. Pokaždé jsem chodila do jiné školy, jiné třídy, musela jsem si zvykat na jiný způsob učení.” Jiskřičky v Kristýniných očích pohasly.
“Už jsme tady,” Kris pokývla rukou ke dveřím. Zdálo se, že třída je prázdná. Opak byl pravdou. Obě dívky vešly do plné třídy. “Klidně si sedni ke mě jestli chceš, sedím sama.” Sáru udivoval dívčin milý úsměv. Ta dívka působila o tolik jinak, než její kamarádky. Sára se rozhlédla po třídě. Zahlédla jen pár povědomých tváří. Jména neznala. Jedna tvář jí ale zaujala. Byl to Alex. Tiše seděl na židli. Na kraji lajny lavic srovnaných do půlkruhu. Vedle něj seděla dívka. Nejevila však jakýkoli zájem. Chovala se, jako by tam ani nebyl. Sára procházela před lavicemi za Kris, která si razila cestu, k jediné prázdné lavici. Zdálo se, že angličtinář nebudil děs pouze v Kris, ale i v ostatních. Sára už vystřídala tolik škol, proto jí bylo jasné, že taková účast není kvůli zájmu po studiu. Jakmile se usadila na dřevěné židli a zapsala si od Kris vše, co bude nedílnou součástí jejich hodin angličtiny, její pohled opět zamířil k Alexovi. Netušil, kolik toho jeho oči prozrazují. Netušil, kolik toho nová dívka už ví. Ona si tím však také nebyla úplně jistá. Co ale věděla bylo, že on je ten jeden, který je svůj. Který si na nic nehraje a nepřetvařuje se. Že je to ten, který si svou originalitu dokázal udržet. Jako jeden z mála. A také věděla, že kvůli tomu trpí. Že ho bolí, jak ho ostatní odhánějí jen proto, že je jiný a svůj. Ona byla vždy ta, která to chápala. Rozuměla si s lidmi, kteří se něčím lišili. Ona byla ta, která k nim z části patřila. Bylo to o jejím stylu. Většina kousků v jejím šatníku byla z kolekcí její matky, či to byly kousky hadříků, které si sama ušila, které sama dozdobila něčím, co jejímu oblečení propůjčovalo originalitu stejně jako její fotky, které se stylem  tolik lišily od ostatních uměleckých fotek v galeriích. Svůj pohled odtrhla od chlapce ve chvíli, kdy jako pružinka vystřelil na nohy. Důvodem byl učitel, jehož knihy dopadly na dřevěnou katedru. Muž, jehož postava se dala přirovnat ke skřítkovi z pohádek, byl zahalen v černých manšestrových kalhotech, které mu z části zakrýval ušmudlaný kabát, připomínající ušpiněný plášť na laborky. Jeho vzhled doplňovaly neposedné vlasy, hustý vous a brýle trůnící na jeho úzkém nose.
“Slečna Norsová?” Jeho hlas zněl však stejně plaše, jako by se vyjímala jeho postava v davu. Téměř dětsky. Sára však zahlédla obavy v nejedné tváři svých spolužáků. Nepatrně pozvedla ruku. “Vítám Vás na mých hodinách. Doufám, že uvážení našeho pana ředitele bylo správné, když Vás zařadil do té lepší skupiny. Obstarejte si prosím učebnice a zápisky z předešlých hodin. Pokud Vám smím doporučit zdroj, určitě se přikláním k Alexovi, určitě už jste měla tu čest.” Třídou se rozlehlo šuškání, bručení, chichotání a opovrhlivé funění.
“Děkuji.” Její hlas nezněl otráveně a postrádal veškeré opovržení, které naplňovalo hlasy okolo. Chlapcovy oči zelené jako mořské řasy sklouzly k dívčiným rtů, které značily úsměv. Na chlapcově tváři přeběhlo překvapení a potěšení.

[sociallocker id=“215″]

Sára vyšla na školní hřiště. Po tvářích jí hladily jemné sluneční paprsky. Její oči běhaly po postavách postávajících okolo. Někteří mířili do blízkého obchodu, někteří měli u úst přišpendlenou cigaretu, a někteří směřovali veškerou svou pozornost do knih a zápisů. Stejně jako ten, jehož hledala. Seděl na lavičce. Ignoroval své spolužáky, kteří kolem něj procházeli a občas něco utrousili, nebo k jeho nohám hodili papír či dokouřenou cigaretu. Dívka se bez zaváhání dala do pohybu. Cítila, jak jí sleduje nejeden pár očí. Ignorovala to. Opětovala úsměvy, které jí byly darovány a prodírala se ke svému cíli.
“Čau,” na tváři jí zářil úsměv.
“Ahoj,” chlapec se hned, jakmile zvedl hlavu, donutil k úsměvu. Byla tolik neodbytná. Měl však strach, že by jí stáhl, že by mohla trpět. Na to byla až příliš zajímavá, příliš pěkná.
“Můžu?” kývla na místo vedle něj. On jen pokrčil rameny. “Já jsem Sára.”
Chlapec se usmál. Nebyl to nucený úsměv. Byl upřímný stejně, jako ten dívčin. “Alex,” nejistě k ní natáhl ruku. “Těší mě.”
“Mě taky Alexi.” Její úsměv byl tolik nakažlivý. Vyzařovalo z ní tolik pozitivní energie. Tolik se lišila od všech lidí, které prozatím potkal. “Hele, vím, že není slušné se s někým seznámit a hned po něm něco chtít, ale ….”
“Zápisky, nemýlím se?” Dívčiny tváře zrůžověly a jeho úsměv se ještě víc prohloubil. “Mohl bych Ti je po škole někde donést. V centru je jedna pěkná kavárna …” Na oplátku teď nestihl doříct větu on.
“Nebo bys mi je mohl přinést ke mě domů. Pokud by ti to teda nevadilo. A moc se tu ještě nevyznám, s mým štěstím bych se ještě ztratila. Ale jestli je to problém, tak řekni.” Dívka znejistěla, jakmile zahlédla chlapcovu tvář. Tentokrát nedokázala rozluštit, na co chlapec myslí.
“V pohodě, dej mi adresu.” Chlapec vytáhl tužku a podal ji dívce. Ta ho popadla za ruku a pár rychlými tahy napsala na jeho zápěstí adresu.
“Děkuju.” Úsměv, který zůstal na tvářích obou vzbudil pozornost. Dívka se však zamyšleně vracela stejnou cestou zpět do budovy a nechávala všechny nevyslovené otázky za sebou.

 

“Ahoj!” Dívce se po tváři rozlil úsměv hned, jakmile otevřela těžké, dřevěné, domovní dveře.
“Přinesl jsem ti ty zápisky a taky nějaké knihy, ať víš, co si musíš sehnat.” Chlapcovy oči sjely dívčinu postavu. Vypadala jinak než před pár hodinami. Nohy jí obepínaly černé legíny a kolem jejího trupu až do půli stehen jí vlálo volné červené tričko s potisky, pro něj neznámých jmen a názvů. Havraní vlasy se tyčily na temeni její hlavy sepnuty v drdolu.
“Pojď dál.” dívka jemně ustoupila a pustila chlapce dovnitř. Alexovy oči byly naplněny překvapením. “Mami přišel Alex, přinesl mi nějaké věci do školu, půjdeme ke mě do pokoje.” Při slovech `ke mě do pokoje` naznačila prsty ve vzduchu uvozovky. Její hlas se rozlehl domem. Odpovědí jí bylo jen slabé: “Ano,” ozývající se z jedné z mnoha místností. Vzdušné uvozovky chlapec pochopil hned, jakmile vešel do místnosti s bílými stěnami. Na zemi se válely krabice, některé otevřené, některé ještě nedotčené, plechovky s barvami a malířské štětce. Jediné, co naznačovalo něčí přítomnost v pokoji, byla rozestlaná postel, psací stůl pokrytý zápisníky a knihami, a taky malý kosmetický stolek se zrcadlem.
Dívka pohodila peřinu na polštář obložený malými polštářky a plyšovými zvířátky, uvolnila tak místo k sezení, které hned zabrala a poklepala vedle sebe. Alex se na ni díval s údivem. Nesměle se posadil vedle ní a položil jí do klína hromadu sešitů, zápisníků a knih.
“Kdy Ti to mám všechno vrátit?” Sářiny oči zesmutněly, vypadala jako kotě, kterému někdo vzal klubíčko.
“Stačí, když mi budeš nosit sešity na hodiny, pak si je můžeš zase vzít.” Alexovy oči už nebyly tolik nesmělé. Po dlouhé době se cítil v něčí přítomnosti dobře. Dívka k němu vzhlédla. V očích měla tolik otázek. Jedna však přebíjela vše a tu také vyslovila.
“Proč se k Tobě ve škole takhle chovají? A proč si to necháváš líbit?” Její oči byly naplněny zájmem a ty jeho bolestí.
“Jak takhle?” Jeho výraz se nezměnil. Nedokázal se tvářit, jako všichni ostatní kluci v jejich věku. Otráveně a znechuceně.
“Nehraj to na mě. Já je viděla. U skříňky po první hodině, na hřišti, slyšela jsem, co říkali, kdykoli někdo z učitelů řekl tvé jméno. Podívej … Víš … stačí se rozhlédnout kolem a vidíš, že já taky nejsem typická teenagerka.” Chlapec se pozorněji rozhlédl po pokoji. V rohu u okna seděl velký plyšový medvěd na jehož hlavě trůnila plastová korunka a jeho pas zdobila růžová baletní sukně. Na kosmetickém stolku ležela otevřená taštička s líčidly a stůl byl pokryt fotografiemi, v poličkách otevřených skříněk ležely objektivy různých velikostí a fotoaparáty různých velikostí, od polaroidů až po zrcadlovky a staré vyvolané i nevyvolané filmy. Krabice na zemi byly úhledně popsány názvy měst a zemí. A na rozích skříní a garnýžích narůžovělých záclon visely na věšácích šaty, jaké v obchodech nebyly k dostání.
“Víš, kluci se se mnou nebaví, protože mají obavy, jsem jiný než oni a to je děsí. A holky? Chtějí se zalíbit klukům, kteří mě zesměšňují. Mají strach, že kdyby projevily zájem, tak by byly venku ze hry.” Alexovy ruce klesly na postel a nevěděl kam s očima. Chtěl ještě něco říct, ale měl strach.
“Řekni to. Já se nebudu smát. Chápu to, rozumím Ti. Není to nic divného. Lidé se straní, protože to neznají, proto to nazývají nenormální, ale je to přirozené. Každý jsme nějací.”
“Jsem gay Sáro. Proto se ke mě takhle chovají. A líbit si to nechávám jenom proto, že jsem tam sám. A nebaví mě to, pořád odrážet útoky.” Chlapec sebou cukl, když dívka uchopila jeho ruku do své dlaně.
“Tak odteď jsem Tvůj osobní strážce. A kdo bude mít něco na srdci, tak musí projít přes mě!” Sára se usmála a stiskla Alexovo rozklepané tělo v pevném objetí.

Od té doby se Alex už necítil tolik nesvůj. Věděl, že má po boku anděla strážného, který ho podrží za každé situace. Jejich přátelství bylo založeno na vzájemné podpoře. Na chvílích, kdy se spolu nekontrolovatelně smáli, ale také na chvílích, kdy jen leželi vedle sebe na posteli či čerstvě posekané trávě louky, nebo se vzájemně utěšovali při typických teenagerských stavech beznaděje a vzájemně si stíraly slzy z tváří …

 

 

 

Nikdo by se neměl bát být sám sebou. Každý je nějaký, každý je originální. Každý se tak narodí, ale jen někteří jsou dost silní, si svou originalitu zachovat …
Důležité je zůstat silnými a bojovat. Bojovat za to, co si myslíme, že je správné, bojovat za to, jací jsme a nenechat svět ovlivnit naši osobnost. Nenechat ostatní převzít kontrolu nad naším životem …

 

[/sociallocker]

 

5/5 - (9 votes)
Michaela Gřešková
Latest posts by Michaela Gřešková (see all)

Michaela Gřešková

spisovatelka - blogerka

9 Comments:

  1. Nádherné, odvážné, geniální, přínosné, poučné. Držím pěsti:-))

  2. Miso, mas talent na psani.Hezky se to cte a je to aktualni.

  3. nechcem byť zlá ani nič také, rozhodne som za to že vieš písať perfektne ale toto mi prišlo ako začiatok typického amerického romantického filmu

    • Míša Gřešková

      Mě to právě nepřišlo. Typický americký romantický film je pro mě, když se hned na první pohled do sebe zamilují … Možná ten začátek tak vypadá, ale pokud jsi odklikla tabulku s nabídkou sdílení na FB/ twitteru, tak konec už tak nevypadá. Ale je to samozřejmě o názoru.

  4. Úplně se v tom Alexovi vidím, doufám, že brzy bude pokračování :) ;)

    • Míša Gřešková

      Nepředpokládám, že by povídka měla pokračování. Rozhodně ne v blízké budoucnosti tady na webu, ale možná by se jednou mohli Sára a Alex objevit jako hlavní hrdinové v jedné z mých dalších knížek :))
      P.S. Nevím dokud si povídku dočetla, ale pokračování si můžeš přečíst pokud odklikneš tabulku s tlačítky „like“ přes FB/Twitter.

  5. Pingback: Vlk nebo ovce

  6. Mno, klikat nebudu, protože f/t/g nepoužívám, jsem prostě svůj.
    Ale jako inspirace je to opravdu dobré, i když je to jen začátek.
    Možná lepší začátek,než znát konec…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..