Voda pro mě už jako pro malou byla téměř jako druhým domovem. Nikdy jsem neměla strach, že se utopím. Nikdy jsem neměla hrůzu z nedostatku dechu při pozorování barevných rybiček či různotvarých korálů. Vždy jsem patřila k těm, kteří se s nadčením vrhaly do vln, které děsily svou silou i velikostí. Nepociťovala jsem návaly děsu ani paniky, když mě vlna spláchla ke dnu. Právě naopak, cítila jsem volnost a svobodu.
Nezáleží, zda skočím do našeho zahradního bazénu nebo se nechám pohltit masy slané vody v moři.
Jakmile mi ale v uších začne hučet voda a já jen slabě slyším šum vody, který způsobuje mé kopání ocitám se v jiném světě. Jako by neexistovalo nic jiného jen voda, která mě obklopuje. Jako by voda z mé mysli vymývala všechno co mě zatěžuje a nednášela nejen mé tělo ale i mou mysl.
- Zastavíš na rozcestí, nebo to projedeš na červenou? - 29/02/2020
- šlápneš na plyn a přeřadíš. - 15/04/2018
- pár vteřin štěstí. - 05/09/2017
