Hvězdy se na nás usmály

Mé oči se upíraly na velké plátno v kinosále. Cítila jsem slzy pálící mě v očích. Slabě jsem popotáhla.
„Hej,“ loket položený na opěradle sedadla vedle mě, se dostal do kontaktu s mými žebry. Mírně jsem na sedadle nadskočila. Z vedlejšího sedadla se na mě usmíval pár modrých očí zářících ve tmě. Na chlapcově tváři zářil úsměv. Neskrýval pobavení ani výsměch, byl naprosto upřímný.
„Hádám, že jsi celkem romantička, je libo kapesník?“ Vděčně jsem sáhla po balíčku v jeho ruce a oplatila mu jeho vřelý úsměv.
„Díky.“ Pousmála jsem se nad jeho pozorností.
Po chvíli jsem zjistila, že děj odehrávající se na plátně není to, co zaměstnává mé myšlenky. Byly to jeho modré oči, které jako vánoční světýlka na stromečku blikala v mé mysli, a jeho úsměv, prozařující všechny kouty mé mysli. Mírně jsem pootočila hlavu, ruka jejíž jsem natáhla pro kelímek s Kolou, byla jen záminka, abych mohla pohlédnout do jeho modrých studánek. Jeho pozornost byla zaměstnávána zcela něčím jiným, než plátnem na němž se odehrával film za nějž zaplatil, i přes to, že na 100% nebyl fanouškem romantických slaďáků.
„Film je támhle.“ Usmála jsem se na něj a mávnutím ruky jsem ukázala před sebe. Nebylo to jen jeho rty, zkroucenými do úsměvu, bylo to v jeho očích. Jako by se v nich zrcadlila všechna radost a mírumilovnost kolující jeho systémem.
„Ty jsi mnohem hezčí. Jsi jediný důvod, proč jsem ještě neodešel a nešel si až do konce filmu sednout na jednu ze zasněžených laviček před kinem.“ Cítila jsem, jak se do mých tváří nahrnula horkost. Slabě jsem se pousmála.
„Tma může ale klamat. A za druhé myslím, že strach máš spíše z omrzlin.“
„Kamera taky a ty přesto pláčeš, kvůli jednomu z jejích děl.“
„Nejsem jediná!“ Překvapilo mě, jak moc můj hlas vyobrazoval rozhořčení, jaké způsobily jeho slova. „Koukni, dvě řady před námi. Ta blondýnka taky pláče.“ Vítězoslavně jsem se na něj usmála a ignorovala výhružný pohled dívky přede mnou.
„Jasně, je ještě větší romantička než ty. Větší romantička, než kdokoli. Je to moje kamarádka, stejně jako ten kluk, jehož ruku drtí a ti dva vedle nich taky.“ Rukou máchal ve vzduchu, před sebou, abych pochopila, o jaké osoby se jedná. „Dvojitý rande, a mě vytáhli, protože jim je mě líto. Že dokud si nenajdu přítelkyni, tak mě budou sebou tahat pořád, kvůli depresím a tak, chápeš ne?“ Jeho hlas přidal na síle. Následkem byl úsměv dívky s havraními vlasy, která se na nás při zaslechnutí jeho slov otočila.
„Och, chudáčku. Mít dobré kamarády, kterým na tobě záleží je pech.“ Sarkasmus z mých slov sršel jako romantika z filmu, který už neupoutával pozornost ani jednoho z nás.
„Žárlíš?“ V jeho očích se objevil náznak pobavení, které však rychle zmizelo. „Ty snad nemáš přátele?“
„Moji přátelé nejsou fanoušky romantiky, to zaprvé.“ Nádech, který měl vystačit na další argument, se ztratil v jeho slovech.
„To já taky ne, a jsem tady, kvůli přátelům.“ Zašklebil se, ale v jeho očích byl náznak znepokojení.
„A za druhé. Jsou švorc. To víš Vánoce, dárky, a víš, ti, kteří nejsou fanoušky Vánoc a rodinné atmosféry, tak chlast taky leze do peněz stejně jako vstupy na party, kde nejspíš všichni jsou. To víš páteční noci plné taneční hudby a nadšení z nadcházejícího víkendu.“
„A ty?“ Číšila z něj zvědavost a zájem.
„Já pracuju. V kavárně za rohem. Lidi tam nechávají slušné spropitné.“
„Ach tak.“ Jeho odpověď se lišila od těch předešlých. Jeho slova byla beztvará, bez výrazu a emocí. Jako by se jeho myšlenky upíraly jiným směrem. Odvrátila jsem od něj oči a svůj pohled přesunula na zeď přede mnou. Narůžovělá obloha na plátně házela odlesky na celý kinosál. Postava dívky na plátně se vyhoupla na špičky a své rty přitiskla na rty chlapce, který svíral její tváře ve svých dlaních. Mé povzdechnutí se ztratilo v hudbě doprovázející závěrečné titulky.
“Copak, nelíbil se ti konec?” Chlapec vedle mě opět upoutal mou pozornost i přes to, že byl  čas na odchod. “Takový typický romantický.”
“O to nejde, jenom víš, i když už je konec, tak já pořád nevím, o čem ten film byl. Myslím, že za to může ten magor, co sedí vedle mě a neumí zavřít pusu ani v kině.” Na tváři se mi objevil úšklebek stejně jako na té jeho.
“No jo, někteří lidi jsou vážně hrozní. S tím nic nenaděláš. P.S. myslím, že ten idiot se jmenuje Simon. A nevíš náhodou, jak se jmenuje ta holka, kterou se snažil těma rušivýma kecama upoutat?”
“Sofie.” Usmála jsem se na něj. Světlo pohlcující sál zvýrazňovalo jeho lícní kosti a nechávalo vyniknout jeho uhlově černé vlasy. Bez dalších slov jsem se zvedla ze sedadla a vyrazila, už přes téměř prázdný sál, k východu. Za zády jsem slyšela směsici hlasů. Uvědomovala jsem si, že i přes fakt, že nejdůležitější část filmu mi utekla, bavila jsem se a mými žilami koluje radost. Nevědomky jsem se usmívala. Úsměv neodnesl ani poryv větru, který se opřel do mého obličeje, jakmile jsem otevřela dveře kina a do vlasů se mi začaly zaplétat sněhové vločky snášející se z nebe jako andělé. Šálu omotanou kolem krku jsem si přitáhla až k ústům a ruce jsem ponořila do útrob kapes svého kabátu. Mé nejisté kroky zastavil povědomý hlas.
“Hej Sofí!”Za zády jsem uslyšela křupání sněhu, které bylo až nepříjemně blízko. Zprudka jsem se otočila a tváří v tvář jsem se potkala se známými zářícími modrými studánkami plnými radosti. “Pokud to není troufalé, zašla bys s námi někam? Chtěl bych tě pozvat, když jsem ti zkazil ten film.” Výraz jeho očí byl tolik nejistý i přes úsměv, který měl za úkol jeho nejistotu zamaskovat.
“Prosím řekni ano! Přece nás s ním nenecháš samotné. Bože to by bylo, pořád by o tobě vyprávěl, tak bude obtěžovat tebe a nás nechá na pokoji.” Za jeho zády stály 4 postavy. Dva chlapci, jeden vysoký v zelené lyžařské bundě s nakrátko střiženými vlasy a prsty propletenými s drobnou blondýnkou, která ale byla jen o pár centimetrů menší než on. Druhý s ryšavými vlasy a jeho paže, oděná v černém kabátu, zavěšená do dívky s havraními vlasy, která byla majitelkou hlasu rozléhajícího se po ulici.
Na Simonově tvářích se objevily ruměnce. Pousmála jsem se.

[sociallocker id=“467″]
“Půjdu ráda.” Na tvářích všech se rozlil úsměv. Čtyři z nich se dali přirovnat k úsměvům rodičů, jejichž dítě právě překonalo svůj strach a ten jeden, ten kterému jsem byla nejblíže, ten byl téměř totožný s úsměvem dítěte rozbalujícího dárek pod Vánočním stromečkem.
“Tak jo, jdeme vážení. Hned za rohem je kavárna, tak můžeme zakotvit tam. Jo a slyšel jsem, že tam mají pěkné servírky.” S poslední větou se Simon obrátil na mě a se zářivým úsměvem na tváři na mě mrkl.

 

*o 2 týdny později*

Zkřehlými prsty jsem sáhla po kovové klice, z půli prosklených, dveří. Zacinkání zvonečku nijak nenarušilo hovor, jehož hukot mě pohltil stejně, jako teplo a vůně čerstvě pomleté kávy. Od baru se na mě, stejně jako vždy, usmíval pár čokoládových očí.
“Zdravím jahůdko.” Jako vždy mi její oslovení, stejně originální jako ona sama,  vykouzlilo úsměv na tváři.
“Ahoj Adél.” Oplatila jsem jí úsměv, zatímco jsem procházela kolem baru do šatny a během dalších pár vteřin jsem se ocitla v naprostém tichu a tmě. Prsty jsem nahmatala vypínač a jedno klapnutí rozlilo v místnosti světlo. Z rudých vlasů jsem si setřásla sněhové vločky, vymotala se z huňaté šály stejně, jako z hřejivého kabátu a kolem pasu jsem si uvázala černou zástěru. Když mě opět pohltil šum hlasů, pohledem jsem přeletěla kavárnu. Tolik tváří, ale ani jedna nebyla jeho. Pocit rozlévající se mi tělem nebyl následkem rychlé změny teploty, byla to ozvěna zklamání.
“Dnes poprvé za dva týdny tady není. Myslíš, že ho to už přestalo bavit?” Dívčí hlas mě zašimral na krku.
“Možná.” Bylo mi překvapením, jak moc sklesle, zklamaně a odevzdaně můj hlas zněl.
“Anebo možná nepřestane nikdy.” V Adéliných čokoládových očích se zatřpytil úsměv, stejně jako na jejích rtech, jakmile zacinkání zvonečku nad dveřmi opět přehlušilo pravidelný šum hlasů v kavárně.
Simonovy oči zazářily, jakmile zahlédl můj úsměv.
“Ahoj Sofí. Sofiina kamarádko.”
“Zdravím.” Její čokoládové oči přeletěly celou jeho postavu a stejně tak jeho ruku, schovanou za zády, v níž svíral předmět, který měl být prozatím tajemstvím. “Hmm, červená, Sofiina oblíbená.”
“Vím.” Nedal mi další šanci na pozdrav. “Pro tebe.” Jedním plynulým pohybem vykouzlil zpoza zad rudou růži.
“Děkuju.” Na mé tváři se rozzářil úsměv. Bez dalších slov se otočil a usadil se na svém obvyklém místě u okna. Bezmyšlenkovitě jsem si přičichla k růži a bříšky prstů jsem jemně přejížděla přes trny.
“No tak princezno, jdi ji dát do vody, ať neuschne.” Z myšlenek mě probral až hlas mluvící na mě. Beze slov jsem se vypařila, když jsem se ale vrátila, překvapila mě přítomnost povědomé tváře. Simon už neseděl sám, naproti němu seděl ryšavý kluk a šklebil se na papíry, rozložené před nimi. Pousmála jsem se nad jeho výrazem a s hlubokým nádechem a tácem plným skleniček a šálků jsem vyrazila po točitých kovových schodech vzhůru. Netrvalo dlouho a mé myšlenky se začaly ubírat zcela jiným směrem. Káva, čokoláda, neperlivá minerálka, malinový dort, čokoládové palačinky. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se z mých myšlenek vypařily jeho modré oči i veselý úsměv. V rytmech jazzové hudby jsem se proplouvala mezi stoly usměvavých hostů.
Teprve až když Simonův úsměv byl jediný zářící objekt mezi prázdnými stoly, plně jsem si uvědomila jeho přítomnost a pozornost jeho očí patřící jen mě.
“Sbal se, padej, jinak tam ten strašák vysedí důlek.” Čokoládové oči upírající se do těch mých plných nedočkavosti, byly naplněny pochopením.
Zabalená v teplé šále, jsme bok po boku vyšli na chladnou ulici. Ticho mezi námi narušil až jeho hlas.
“Sofí, chtěl bych – chci tě pozvat na ….” Nedostal šanci dokončit větu.
“Jak dlouho mě ještě budeš někam zvát?” Otočila jsem se na patě a ocitla jsem se blíž jeho tvářím než jsem plánovala. Jeho dech mě hřál na tvářích a vytvářel ve vzduchu obláčky páry.
“Tak dlouho, dokud se do mě nezamiluješ tak, jako já jsem se zamiloval do tebe. Potom se tě přestanu ptát. Potom to bude samozřejmostí, poflakovat se s tebou.”
“Nikdy, nikdy jsem nepotkala kluka, který nesnáší romantické slaďáky a zároveň se chová jako hrdina přeslazeného románu k holce, kterou vlastně ani nezná. A asi to bude ten důvod, proč můj srdeční tep zrychlí pokaždé, když zahlídnu tvé oči plné zájmu a úsměv skrývající tolik lásky. Víš, vždycky jsem si představovala, jaké by to bylo, potkat takového kluka. A teď tady stojí, přede mnou, říká, že mě miluje a já se sama sebe ptám, jestli to není náhodou šílené, milovat ho také jen po několika dnech.”
“Dnech? Zdá se mi, jako bychom se znali už věky. Jako bych o tobě věděl vše, po všech těch několikahodinových procházkách parky, bruslení a kávách, které jsi mi přinesla. Vím, že věříš na osud, na to, že každý člověk má svůj příběh vepsaný ve hvězdách. A víš, co si myslím já. Myslím, že hvězdy se na nás usmály …”

[/sociallocker]

 

5/5 - (6 votes)
Michaela Gřešková
Latest posts by Michaela Gřešková (see all)

Flattr this!

Michaela Gřešková

spisovatelka - blogerka