Dokonce i věci, jež nejsou hmatatelné dokaží být živé

„… Ale abych byl úplně upřímný, ta dětinská představa, že autor románu nějak výjimečně chápe jeho postavy… – to je směšné. Ten román vznikl z čmáranic na papíře, moje milá. Postavy, které ho obývají, nemají mimo ty čmáranice žádný život. Co se s nimi stane? Všechny přestanou existovat ve chvíli, kdy román končí.“ Hvězdy nám nepřály, John Green

Pocítila jsem vztek, zklamání a výrazný nesouhlas.
I přes to, že to bylo jen pár slov, pár slov vymyšlených autorem pro jeho postavu spisovatele, pocítila jsem jistý úbytek sympatie. Jisté zklamání.
Měla jsem dvě možnosti jak naložit s těmito slovy z knihy stvořené autorovou fantazií. A) Byl to jeho pohled na věc, jeho chápání psaní, jeho pocity vepsané na papír. B) Byl to opak jeho vnímání reality. O tom je přece psaní ne? Vymýšlet charakter postav. Svým způsobem, ale na druhou stranu … Každá postava předci potřebuje růst, dospívat, stejně jako její stvořitel, autor.

Znovu a znovu jsem si četla těch pár slov.
Ta slova … Tolik se lišila od mých vlastních myšlenek.
„Všechny přestanou existovat ve chvíli, kdy román končí.“
Hloupost. Postavy v mých příbězích/knihách (v jedné vydané a druhé zatím rozepsané) nežily jen v příbězích, jež jsem vepsala na bílé stránky papírů. Nebyla to jen slova, která měla pomoci naplnit něčí čas, zabít nudu.
Postavy, jež ožívaly ve slovech, které jsem vyťukala do klávesnice neumíraly s koncem příběhu. Nad všemi těmi postavami jsem vždy přemýšlela jako o lidech, kteří mi jen propůjčili svůj příběh – přáteli jejichž příběhy jsem měla šanci zapsat a nechat je tak žít, tak dlouho jak jen lidé budou umět číst.