Procházela jsem místností s bílými stěnami zdobenými, převážně černobílými, fotografiemi. Letmo jsem očima přejížděla štítky pod fotografiemi, s jmény měst, která byla vyobrazena na plátnech. Názvy měst ve mě pokaždé zanechali jiný pocit. Ty, které jsem podrobně znala z fotografií, z knih či časopisů vyvolávaly v mé hlavě představy, jaké fotky bych si z těchto měst přivezla já.
Stačilo přejít chodbu a města s nic neříkajícími tvářemi lidí, nahradily tváře a výrazy lidí plných emocí. Zdálo se jako by z fotografií šla téměř cítit láska, radost, ale také hněv, nenávist a smutek lidí, jejichž tváře byly zvěčněny na plátnech či za skly rámečků.
Zdolání pár schodů zajistilo návštěvníkům výstavy zcela jiný pohled na svět, na umění. Abstrakce, fantazie a kreativnost číšili z každého díla. Barvy, jež zaplňovaly obrazy naplňovaly jejich pozorovatele optimismem a radostí ze života.
- Zastavíš na rozcestí, nebo to projedeš na červenou? - 29/02/2020
- šlápneš na plyn a přeřadíš. - 15/04/2018
- pár vteřin štěstí. - 05/09/2017
