Změna tam. Změna támhle. Aneb každý musí dospět, ale to neznamená být dospělý. . .

Pozorně jsem si prohlížela dívku v zrcadle. Svým způsobem mi přišla neuvěřitelně cizí. Jako neznámý kolemjdoucí na ulici. Ale její oči mi byly až příliš povědomé.

Pořád se v nich zrcadlila ta vystrašená, stydlivá holka.
Pořád jsem ji tam viděla.
Pořád jsem cítila, jak moc je vyděšená. Jak moc má strach. Cítila jsem všechny její pochyby o sobě samé.

Téměř pokaždé, než jsem si stoupla před zrcadlo, jsem doufala, že zmizela. Každé ráno jsem doufala, že se neprobudí.
Ale doteď jsem neviděla to ostatní.
Doposud jsem neviděla to, jak moc jsem se změnila.
Modré oči se už neschovávaly za obroučky brýlí. Byly hustě orámované dlouhými řasami. Horní víčka byla zakryta vrstvičkou černých linek.
Dříve nakrátko ostříhané vlasy se teď vlnily po hrudník. Kaštanové vlnky už nepůsobily dojmem oškubaného kuřete. Překvapující bylo také oblečení, které zahalovalo postavu dívky v zrcadle. I přes to, že bílá košile zastrčená v džínech s nádechem světlé modré barvy, nezvýrazňovala každou křivku na jejím těle, vypadala elegantně.
Z jejích očí ale stále vyzařovala nejistota. Stále jsem v nich viděla nervozitu, ale na první pohled by ji nikdo neodhadl na samotářku zavrtanou ve svém vlastním světě. Jen málo lidí by odhalilo skutečnost a to tu, že přesně taková jsem bývala. Skutečnost, že stále taková jsem. Že jsou dny, kdy mi ke štěstí stačí zavřít dveře svého pokoje, nasadit si sluchátka a nechat své prsty pohrávat si s písmenky na klávesnici počítače.
Netuším zda mě to někdy přejde. Jestli se dožiji dne, kdy moje duše dítěte a snílka vyroste, kdy dosáhnu toho, že budu dospělá a to nejen svým věkem. Uklidňující fakt je ten, že zrcadlo už nemá tu moc, vyobrazovat to. Nevyobrazuje už tu holku se zuby drkotajícími o sebe jen při pomyšlení na rozhovor s lidmi. Malou nevýraznou šedou myšku bez kamarádů, ničím nezajímavou. Tu holku s mikinou pod zadek, která nikam nezapadá.

Stále jsem se beze slova dívala do zrcadla. Bylo zvláštní zkoumat postavu v odrazu zrcadla. Nikdy jsem si to nechtěla připustit, asi proto, že jsem se tak nikdy nectíla, ale řekla bych, že to co jsem viděla v zrcadle bylo pěkné. Možná už ne tolik jiné, ale to byl také kdysi plán. Zapadnout.

Nešlo však jen o vizáž. Bylo to ve mě. Schované uvnitř. Přenesla jsem se přes spoustu věcí. Přes věci, které bych normálně kdysi asi ani nezvládla.
Naučila jsem se toho tolik, jako by moje staré já bylo zastíněno něčím novým, stejně jako mé smýšlení. Moje myšlenky, věci, které vypouštím z úst, jsou tolik rozdílné od těch kdysi. Fakt, že si dovolím něco ze svých úst vypustit. Někdy mám pocit, jako by všechno to staré bylo tak strašně daleko. Možná jako by ani neexistovalo.
Stále mám ale občas pocit, jako bych měla dvě tváře. Ta, co se tváří přiměřeně svému věku. Nazuje se do bílých bot na podpatku, snaží se být ta rozumná. A pak ta, která kašle na vše. Prostě se jen rozběhně a skočí do hromady spadaného podzimního listí. Co šplhá po průlezačkách v parku.
Občas, když jdu po ulici, ať už sama, nebo se spolužáky ze školy, stále se sama sebe ptám, jestli život, jež se mi přehrává před očima, jestli ty pocity, které mi kolují systémem, jsou mé vlastní nebo jen další fantasy, vymyšlené, abych se cítila lépe.
Nakonec vždy dojdu ke stejnému závěru. Vždy dojdu k tomu, že i přes myšlenky, které mi stále utíkají do světa fantazií, jsem se naučila otevřít své srdce lidem, kteří teď už pro mě nejsou nepřáteli jako kdysi ….

 

dvě tváře

Změna tam. Změna támhle. Aneb každý musí dospět, ale to neznamená být dospělý. . .
5 (100%) 5 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
sabina napsal:

Skvělý článek! :)