žiješ teď?

Všichni lidi šílí z celého toho konceptu: žijme teď!
Myslí si, že aby žili teď, tak si musí sbalit baťůžek a jít dělat všechny ty šílenosti jako skočit bungee jumping. Cestovat po světě, plavat s delfíny nebo se propít rána na Ibize.

Ale co když …?
Co, kdybychom se na to zkusili podívat i jinak?
Něco jako: žijme teď v tomto okamžiku. Buďme vděční, že můžeme právě tohle prožívat. Že jsme naživu.
Protože, proboha, ne všichni mají to štěstí. A ano vím, že kdybychom měli být smutní, nebo dostat záchvat paniky kdykoli, kdy někdo umře, zbláznili bychom. Ale místo paniky může být vděční, že zrovna my tu šanci máme, no ne? Šanci být tady. Být šťastní. Nebo smutní. Být. A cítit něco.

 

Dneska, jsem myslím, že poprvé řídila sama tátovo auto na vzdálenost delší než pět minut do obchodu pro chleba. Dlouho, opravdu dlouho jsem měla strach sednout za volant a řídit ho. Byla jsem vyděšená, téměř jako bych každou vteřinou, kdy řídím tak bych mohla umřít, i když ve skutečnosti je to mnohem bezpečnější auto než to, které řídím téměř každý den.
A dneska, když jsem seděla za volantem, auto jelo rychleji, než jsem si kdy sama dovolila, když jsem zpívala tak hlasitě jako rádio a přes otevřené okýnko do auta šuměl vítr a dostával se čerstvý vzduchu vonící po přicházejícím dešti, něco jsem si uvědomila …

Cítila jsem se šťastná, že jsem naživu.

Pár posledních dní/týdnů jsem se necítila ve své kůži, necítila jsem se happy, i když důvody by se našly. Cítila jsem se spíše otupělá a prázdná. A lidé si toho všimli, někteří. Všechno, co se kolem mě dělo, co kdokoli udělal se zdálo jako by mělo jediný záměr, a to připomenout mi všechny chyby, které jsem udělala a prohry, které mi nakopaly zadek.

Ale v tu chvíli, kdy jsem seděla v tom autě, jsem se cítila, jako bych na malou chvíli byla plně jen teď. Nepřemýšlela jsem nad milionem věcí, jako je mým zvykem, nemyslela jsem na nic, jen teď. Hudba, vůně deště, zvuk motoru a první kapky deště na předním skle. A cítila jsem se dobře, klidně, i když jsem pod rukama měla ono „monstrum“.
Město pode mnou bylo schované pod šedými těžkými mraky stejně jako moje neduhové myšlenky. Nepřemýšlela jsem o věcech, které mě čekají, když vystoupím z auta, o papírech hromadící se mi na stole, o lidech, ať už těch, co zasévají slzy nebo vyčarovávají úsměv. Prostě o ničem.

 

A myslím si, že tohle je mnohem důležitější žít teď než všechny ty delfíni polibky, skoky padákem, nebo šílené party. Umět ocenit přítomnost. Být šťastný, teď. Být vděčný. Nečekat na to až odcestujeme, zaplaveme si s delfínem, nebo potkáme naši životní lásku, protože nic z toho nás neudělá šťastnými, pokud se nenaučíme ocenit teď.

Musíme se naučit být šťastni teď. Protože všechny ty naše „jednou …“ nemusí nikdy přijít.
Možná se do teď pohádkových zemí „jednou …“ nikdy nedostaneme, protože se z toho jednoduše stane jen další teď. A my tak trošku nevíme, co s tím teď dělat …

žiješ teď?
5 (100%) 4 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka