vděčnosti.

Je to takový můj osobní zvyk. Dělám to každý rok už několik let. A je to pro mě možná větší a bohatší tradice než samotné Vánoce.
Sednu si doprostřed pokoje na podlahu, vysypu obsah skleněné nádoby na zem a začnu se prohrabovat všemi těmi vzpomínkami, které mě zahřály u srdce. Některé z nich, jako by se staly včera, a já na ně nikdy nezapomněla, některé ale jako by snad ani v mých vzpomínkách před přečtením neexistovaly. V obou případech si to užívám.
Tento rok byl ale něčím jiný. I když to tak nevypadá, jsem člověk, který se celkem často patlá ve svých myšlenkách, co všechno je špatně. A když se pak moje nálada přehoupne díky všem těm fotkám, vzpomínkám, úsměvům, objetím zpátky, musím se sama nad sebou pousmát. Nad svým životem a v těch chvílích si snad nejvíce uvědomuju, za co všechno jsem ve svém životě vděčná.
Tento rok mě tahle moje nostalgická chvilka přepadla dříve a já nevěděla co s tím. Hlavou mi pořád lítala ta jedna a samá myšlenka, že díky tomu, že jsem odmaturovala a začala se pohybovat mezi jinými lidmi, tak se mi změnil svět. A místo všech těch happy moment jsem začala přemýšlet nad tím, jak moc jsem za všechny ty lidi a zkušenosti vděčná.
V mnohých případech to byly maličkosti, které se ve skutečnosti tváří tolik důležitě – a oprávněně. A v mnohých případech to byly facky, které se ukázaly jako vznešené lekce.

Jsem vděčná, za lidi, které jsem tento rok poznala …

Za kamarády, kteří mě naučili, že slova jsou zbytečná, když činy křičí něco jiného.
Za kluka, díky, kterému jsem začala pít černou kávu.
Za kluka, který na první pohled nepůsobí jinak než mí pubertální kamarádi, ale jde si za svým zuby nehty a užívá si života plnými doušky.
Za člověka, který mi ukázal, že i když máš kariérní úspěch a v penězích by ses mohl koupat, můžeš být totálně ztracený.
Za člověka, který mi ve svých 45 letech řekl, že mě, nějakou mladou devatenáctiletou holku obdivuje.
Za skvělou Paní češtinářku, která mi poprvé vzala dech svými znalostmi a podruhé svým lidstvím.

Jsem vděčná za všechny ty zkušenosti, které mi nakopaly zadek nebo se naopak usmály ve chvílích beznaděje …

Za chvíli beznaděje při ústní maturitě z češtiny, když jsem si vytáhla knížku, kterou jsem nestihla přečíst a zkoušku jsem udělala.
Za všechny ty chvíle beznaděje, které mi kopaly díru pod nohama (a sebevědomím), když jsem neměla tušení, co bych mohla dělat a být v tom dobrá.  
Za nával odvahy, že si nechám propíchnout ucho a poprvé v životě tak udělám něco, co opravdu chci bez toho, abych se nechala ovlivnit názory ostatních.
Za všechny ty okamžiky, kdy jsem se musela usmát, podat ruku a říct: „Já jsem Míša. Ráda vás/tě poznávám.“.
Za všechny ty chvíle paniky, kdy jsem musela oslovit lidi, které jsem neznala, abych dosáhla svého cíle.
Za chvíle, kdy mi lidi řekli: „Změnila ses.“

vděčnosti.
5 (100%) 2 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka