vděčnost.

Jak se cítíte ráno, když se vzbudíte?
Mrzutě? Rozespale?

A jak, když jdete spát?
Unaveně? Rozčíleně?

A cítili jste se někdy vděčni?

 

Je to takové trošku klišé, říkat, že každý bychom měli být vděčni, že jsme se probudili, že jsme přežili den a nesrazilo nás třeba auto.
Každopádně já mluvím o jiném druhu vděčnosti. Nebo teda vděčnosti za maličkosti, ne, jen, že mi vystačil dech na další den.

Nikdy jsem kolem sebe neměla lidi, kteří by jakýmkoli způsobem ukazovali vděk. Brali, co jim přišlo a neřešili to. Brali život, takový, jaký je. Nikdy jsem neměla pocit, že by něco uměli ocenit. A možná proto jsem byla tolik zaskočená, když jsem začala pracovat a začalo se mi dostávat vděku. Začala jsem ve tvářích lidí vidět úsměv a v jejich očích vděčnost.

Já to ale asi neuměla. Všichni říkali, že bych to měla. Že bych pak byla šťastnější. Pro mě to ale znamenalo, okomentovat to slovy: jsem za to vděčná. Tečka. Konec. Tak nějak bez emocí.

Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem se bavila s 30 letým připitým podnikatelem na baru, který může mít všechno na co si ukáže. Nikdy předtím bych o něm neřekla, že je nevděčný. To vůbec (abych někoho neurazila). 
Ale nikdy jsem si nemyslela, že by si komfort svého života mohl tak moc uvědomovat. Že by mluvil o vděčnosti a ona vděčnost mu prskla z očí stejně jako radost.

Až včera, když jsem někdy kolem půl 3 ráno zalezla do postele a promítla si celý den. Když jsem se vrátila k myšlenkám, které mě za celý den napadaly, cítila jsem vděk. Vděčnost, že můžu to, co můžu.
Vděčnost, za lidi kolem sebe. Za to, že ve 3 odpoledne mi je nabízený panák a hromada smíchu navrch místo šlehačky a nikdo nás nesoudí, nikdo nenadává. Že můžu sedět v kroužku s lidmi, kteří se na jednu stranu tváří, že jsou za vodou, ale některé překážky je přesto potopí. Že je prostě všem šumák, jestli vstávám v 6 a jdu spát v 10, nebo vstávám v 11 a jdu spát ve 3 ráno.

Nikdy jsem nevěděla, jak se taková věc vlastně cítí, kromě vyjádření slovy: jsem vděčná za … Ale v tu chvíli mi to tak nějak došlo. Je to o maličkostech, které nás rozesmějí, udělají nám radost a my si jejich maličkost uvědomujeme a přeci ji dokážeme ocenit.

vděčnost.
5 (100%) 4 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka – blogerka