už jsem to pochopila.

Už jsem to asi pochopila. Pochopila jsem, proč tehdy tak zareagoval.
“Ty a deprese? To je blbost!” Byla jsem naivní (pravděpodobně zamilovaná) holka, a tak jsem mu uvěřila. Když jsem ale změnila svůj pohled na něj, změnil se i můj pohled na pravdivost jeho slov. 
Každopádně po dnešku chápu, proč to řekl a proč byl přesvědčený, že je to pravda. 

Procházela jsem ulicí, která pro mě byla jednu dobu každodenním mučením. Nesnášela jsem to. Tu ulici, to místo, ty lidi a především to, jak jsem se kvůli těm lidem cítila. 
Jako malá, bezvýznamná, nic, co nikdy nic nedokáže. Jako ta neviditelná holka, která se schovává v mikinách o číslo větší, neforemných džínách a snech, které ji měly ochránit před realitou. 

Dneska kolem mě procházely různé pubertální zjevy s batohy na zádech, mezi které jsem se tehdy taky řadila.
Kluci ve skupince s cigaretami u úst na mě hvízdali a já je zdárně ignorovala, jako to dělaly všechny ty holky, kterými jsem před těmi pár lety opovrhovala a obdivovala zároveň.
Míjela jsem slečnu ve stejně odrbaném oblečení, jako jsem tehdy nosila a za slunečními brýlemi jsem se schovávala před jejím stejně kritickým pohledem, jaký jsem kdysi vrhala kolem sebe já.
Procházela jsem ulicemi zalitými sluníčkem a nervózně si popotahovala dolů černou sukni a tahala se za rukávy saka. Schovaná za obroučky slunečních brýlí jsem se cítila sebejistěji než tehdy orámována těmi dioptrickými. Pořád jsem ale uhýbala před pohledy lidí, nedokázala se usmát na kluka, který se za mnou otočil s úsměvem na tváři. A proč? Protože jsem byla tolik ponořená ve vzpomínkách, které mi podkopávaly nohy, že jsem se divila, proč už dávno neležím na chodníku, schoulená v klubíčku a nepláču.
A pak to přišlo. To, proč jsem pochopila, že řekl, že je to blbost!
Procházela jsem kolem banky. Zrcadlová výloha dávala světu na obdiv jeho krásu. Mě v tu chvíli ale došel dech. V odrazu zrcadla se na mě koukala holka, kterých jsem se kdysi bála.
Sukně, sako, sluneční brýle na očích, taška přehozená přes rameno a v ruce složka papírů a telefon s rozepsanou textovou zprávou. Vypadala tolik sebejistě a neoblomně, jako by ji okolní svět nezajímal a tím pádem ani nemohl nijak ublížit.
Vypadala tak, jak jsem se vždycky chtěla cítit. Že mě zkrátka nic nerozhází. Nad věcí. 

A kromě toho uvědomění, že to tehdy nemyslel nijak zle, mi moje myšlenky zase jednou nafackovaly. A to rovnou několikrát!
Kdybych jako ta malá holka, která se tolik bála, nesnášela sebe i svět okolo za to, že vypadá tak jak vypadá, věděla, že to je jen špatná etapa celého příběhu, tak bych možná byla míň nešťastná. Tolik bych si nebrala blbé kecy lidí, kteří mě teď obsluhují v restauraci, když mám obchodní schůzku. 
Nechtěla bych být tolik jako ti odrostlí puberťáci, co si hrají na dospělé, nebo samotní dospělí, kteří všichni vypadají, že to mají pod kontrolou, a že by nemohli být šťastnější.
Protože já jsem v odrazu zrcadla taky vypadala nad věcí. Jako bych neměla se světem, tak jak stojí, sebemenší problém, a přitom mě k zemi táhly několikakilové závaží. 

Zvenčí vypadají životy lidí mnohdy perfektně. Fakt na jedničku s alespoň 10 hvězdičkama. Ale ve skutečnosti to tak být nemusí.
Napadlo vás už někdy, že lidi, kvůli kterým máte depky, protože jejich život a oni sami vypadají perfektně, mají taky deprese? 
Tváří se nedostupně a možná až arogantně, ne protože vámi opovrhují, ale protože třeba mají slzy na krajíčku. Nebo právě svádí boj sami se sebou a jejich myšlenky jsou černější, než lak jejich nového BMW?

 

už jsem to pochopila.
5 (100%) 6 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka