Svět za zrcadlem

Mé blankytně modré oči kriticky klouzaly po odraze v zrcadle. Nesnášela jsem to, co se tam odráželo. Jakmile jsem zaslechla smích a hlasy blížící se ke školním záchodkům, odtrhla jsem svůj pohled od zrcadla, sebrala školní tašku, ležící u mých nohou, a snažila jsem se co nejrychleji odejít. Poslední, co jsem chtěla, bylo setkat se s nimi. S holkami jejichž tváře byly bezchybně zamaskovány make-upem a jejich perfektní postavy byly zahaleny až přespříliš předraženými hadříky.
„No a pak jsem mu řekla … No fuj!“ Až nepřirozeně vysoký hlas dívky naplňoval školní chodby.
„No fuj? Co je to za … Oh.“
Pozdě. Pohledy dívek mě opět sjížděly kritickými pohledy.
„Uhneš? Tvůj obličej by Ti neměl zabraňovat v logickém myšlení. “ Její tvář se zkřivila do úšklebku a můj žaludek udělal nejmíň dvojitý přemet. Tolik jsem je nesnášela, nesnášela jsem to, co mi dělaly. Přistupovaly ke mě jako k psychicky labilní a postižené zároveň. Neodpustily si jedinou šanci, ponížit, zesměšnit nebo zlomit mě.
„Bože, Ty jsi kráva!“ Z hlasu ozývajícího se zpoza mých zad mě zamrazilo. Cítila jsem jeho dech na mém krku. Jestli se můj tep zvýšil o 50%, když jsem slyšela hlasy holek stojících přede mnou, jak mi nadávají, tak při zaslechnutí jeho hlasu se můj srdeční tep zvýčil o rovných 100%. Bez otočení, bez jediného slova jsem se otočila a po schodech nahoru se vydala na další hodinu. Těch pětačtyřicet minut bylo pro mě útěkem od jejich posměšků a nadávek.
„Bože, nech ji být Andreo!“ Za zády jsem slyšela Benův hlas, nebyla jsem si však jistá, zda jsem slyšela opravdu slova, která řekl.
„Ale no tak lásko, nezahazuj svůj čas s tamtou, už jenom přemýšlení o ní Ti musí brát enegrii do života.“ Pisklavý hlas přerušil ten jeho.

Hodina probíhala poklidně, normálně. Bezmyšlenkovitě jsem čmárala na obal sešitu a poslouchala učitelův výklad. Vše se změnilo, jakmile vytáhl z kufříku štos popsaných papárů.
„Mám zde pro Vás opravené Vaše básně.“ Jeho slova způsobila ve třídě naprosté ticho. „Vcelku průměr, ale ani jsem nečekal žádně veledíla, ne od Vás, ale jedna práce mě překvapila. Chci, aby ji autorka přečetla před celou třídou.“ Pohledem zmířil do posledních lavic. „Emily.“ Můj žaludek se zhoupl a zůstal viset v mém krku. Téměř všechny pohledy se otočily na mě. Některé byly povzbudivé, v některých jsem zahlédla respekt, ale mnohé mě probodávaly jako čerstě nabroušené kudly. Polkla jsem a pomalu se došourala na druhou stranu třídy. Cítila jsem, jak se celé mé tělo třese. Neochotně jsem si vzala list z učitelovy ruky. Rychlým pohledem jsem přeletěla třídu, jejich pohledy se upíraly na mě. Zhluboka jsem se nadechla. Nervózně jsem předčítala slova napsaná na papíře. Když jsem to psala, nedokázala jsem si ani představit, že by to bylo určeno někomu jinému, než-li našemu angličtináři. S výdechem jsem přečetla poslední slovo. Z lavic přede mnou se ozval potlesk, ten byl ale přerušem protivným, pod kůži se vrývajícím hlasem.
„Tak to bylo hodně ubohé! Myslíš si, jaká jsi dobrá? Pche, jsi jenom hnusná, tlustá nula.“
Všechny pohledy se obrátily na dívku uprostřed třídy. Její perfektní blond vlasy splývaly na záda a na tváři se ji třpytil vítězný úšklebek. Už to začalo zase, tentokrát, to bylo ještě tvrdší. Byl to poločas mezi zápasem, do kterého jsem byla nedobrovolně vhozena. Do očí se mi nahrnuly slzy. List papíru svírající v ruce, jsem pustila a on bezstarostně dopadl na zem. Já jsem ale bezstarostná nebyla vůbec. Nepřemýšlela jsem. Neposlouchala jsem slova, která naplňovala třídu. Rozběhla jsem se ke dveřím a vyběhla jimi na chladnou chodbu, poslední, co jsem slyšela byla slova, která mě ranila ještě více. Byla to slova z jeho úst.
„Ty jsi ale opravdu kráva!“

Doběhla jsem na dívčí záchody a hlasitě praštila dveřmi. V zrcadle se odrážel můj obraz. Nikdy jsem se nepovažovala za Miss, ale její urážky byly přehnané. Vysíleně jsem se opřela o chladný povrch zrcadla.
„Kéž bych se mohla propadnout někam …“ Nestihla jsem dopovědět větu. Pocítila jsem pod sebou prázdnotu, větší než jakou jsem cítila uvnitř sebe. Bolest nahlodávající mě uvnitř, kterou způsobil posměch lidí kolem mě, nahradila bolest fyzická, která se dostavila hned, jakmile jsem lokty narazila na tvrdou zem. Z mých úst se ozval přidušený výkřik.
„Proboha, jsi v pořádku?“ Nade mnou se skláněla ona blondýna, díky, které mě bolelo celé tělo a každý orgán v něm. Rychle jsem sebou cukla a nechápavě jsem se dívala na její ruku nataženou ke mě.
„Děláš si ze mě legraci?“ Pohlédla jsem na její tvář. Vypadala jinak, než vždy, než před pár sekundami. Postrádala onu protivnost, posměch a bezcitnost. „Za prvé, jak ses tady tak rychle dostala? A proč se chováš teď takhle, když před malou chvílí jsi ze mě dělala pomalu Lochnesskou příšeru před celou třídou!?!“
„To ne já, ale ona.“ Na dívčině tváři se rozlil úsměv, jako by to byla ta nejjasnější věc.
„Ona?“ Mé svraštěné obočí a nechápavý pohled jí ukázal, že bez řádného vysvětlení její pomoc nepřijmu.
„Rozhlédni se kolem sebe. Nezdá se ti to tady jiné?“ Měla pravdu, vše kolem mě mi bylo známé, ale něco bylo jinak. „Vítej ve světě za zrcadlem.“ Dívka se na mě zvesela usmívala.
„C-cože? Kde? Jak je to možné? Co se stalo?“ Měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout. Otázky, které vycházely z mých úst, jako by měly svůj vlastní rozum, protože můj mozek se přepl do nouzového režimu. „Rychle vstaň. Nemůže Tě vidět!“ Tentokrát mě její ruka popadla za paži, vytáhla mě na nohy a odvlekla o pár kroků směrem doleva. Než jsem stačila nějak zareagovat, koukala jsem na kluka, jehož jsem až příliš dobře znala.
„Vidím ho 2x, asi jsem se praštila i do hlavy.“ Zrychleně jsem zamrkala a sledovala obě postavy. Smích dívky stojící vedle mě ale donutil odtrhout od nich pohled a podívat se na ni. „CO?!“
„Nevidíš 2x. Jsi za zrcadlem. Ten, co ho vidíš právě v odraze, je ten, kterého znáš ze školy, ten co stojí jen pár kroků od nás, je jeho odrazem stejně jako já tím Andreiným. Jsi v šoku předpokládám, ale potřebuješ vidět, jací doopravdy jsou lidé kolem Tebe. Každý má několik tváří. Odraz zrcadla ukazuje jen tu jednu, to, co je ale uvnitř člověka, to je plně viditelné jen zde. Podívej se na něj pořádně. Proč si myslíš, že Ben právě teď stojí na dívčích záchodcích? Já myslím, že Tě hledá.“ Díviny oči zjihly. Tolik mírumilosti jsem v Andreiných očích ještě neviděla. Zdálo se, jakoby to byly dvě rozdílné osoby. Než jsem se stihla nadechnout na odpověď, stál přede mnou Benův odraz.
„Napadá tě odpověď na Andreinu otázku?“ Jeho tvář pohlcoval úsměv. „ Tady za zrcadlem se skrývá vše, co v zrcadle není viditelné. Ať už proto, že to lidé potlačují nebo to jsou hodnoty, které jsou očím neviditelné.“ Chlapcovy oči se vpíjely do těch mých. Mlčky jsem ho poslouchala. „Ty jsi tady, aby sis to uvědomila, aby sis začala vážit sama sebe. Aby jsi zjistila, že i ti, kteří Ti působí největší bolest, ji cítí taky a mnohdy proto ubližují Tobě, nebo ostatním, aby se cítili lépe. A jelikož Ty se nemáš k odpovědi na Andreinu otázku, odpovím za Tebe. Ben tam přišel za Tebou. Pamatuje si vše, co jste spolu zažili, záleží mu na Tobě, má Tě rád.“ Do očí se mi draly slzy.
„To není pravda!“ Zoufalství a zlost číšící z mého hlasu mě vyděsila. Nečekala jsem takovou reakci. „Má Andreu a je s ní šťastný. Nechybím mu.“ Můj hlas vyzněl do ztracena.
„Mýlíš se.“ V jeho očích se zaleskly slzy. „On ji nemůže téměř vystát. Jediný čas, kdy je s ní, je škola. A to je také čas, kdy se Tě snaží chránit. Jen dnes už 2x. I když s ní nebude navěky … měl obavy opustit ji. S jejím příchodem ztratil všechny, nejen Tebe. Ona je jediná, koho má, jinak by byl sám úplně.“
„A ona? Její rodiče se věčně hádají, už možná rok vedou rozvodové řízení a přetahují se o ni stejně, jako o ostatní věci, bez rozdílu toho, že ona je jejich dcera.“ Oči obou byly naplněny bolestí.
„To jsem nevěděla.“ Mé oči přestaly zkoumat jejich tolik známé tváře.
„Měla bys jít domů, aby o Tebe nikdo další neměl starosti. Život tady ubíhá rychleji, než tam u vás. Dostanu Tě k zrcadlu ve Tvém pokoji. Chytni se a zavři oči.“ Dívka ke mě opakovaně natáhla svou ruku. Tentokrát jsem přijala, než jsem ale uposlechla její rozkaz, můj pohled zabloudil ke chlapci.
„Díky.“ Na tváři nás obou se rozlil úsměv a potom jsem už jen cítila, jak se propadám někde hluboko. Nepociťovala jsem však závrať ani strach. Když jsem znovu otevřela oči, měla jsem dokonalý výhled na svůj pokoj. Na CDéčka ležící na fialovém koberci u postele, na knihy řádně zastrkané v poličkách, na starou flanelovou košili visící na věšáku na dveřích. Na košili, kterou jsem mu před téměř 4 lety měla vrátit. Ještě doteď jsem na ní cítila jeho vůni a štiplavý zápach cigaretového kouře a vína, kterým byla polita při školním adaptačním kurzu v prváku.
„Nevěřím, že to říkám, ale děkuji Ti Andreo. Konečně po skoro 4 letech jsem poznala Tvou pravou tvář.“ Vděčně jsem dívku objala. A potom už stačilo udělat jen jeden krok a ocitla jsem se ve svém pokoji vonícím po levanduli.
Lehla jsem si na postel a k hrudi jsem si přitiskla plyšového jednorožce. Hlavou mi létaly zmatené myšlenky. Počínaje dnešním dnem a konče někde v minulosti s ním. Ještě na střední jsme nastoupili spolu. Nejlepší kamarádi. Byli jsme nerozluční a jeden druhého jsme drželi nad vodou v jakýchkoli situacích. Pamatovala jsem si jeho úsměv, když mě čekával na autobusové zastávce. Jeho pevné, ale zároveň jemné objetí. Jeho smích, když mi žehlíval vlasy, když mě chtěl někam vytáhnout. Zjišťovala jsem, že mám ve vzpomínkách silně vryto všechno, co kdy udělal. Každou maličkost, ať už to byla hloupost nebo naopak něco, co mě zahřálo u srdíčka.
Až chrastění klíčů v zámku hlavních dveří domu a následný hlas volající mé jméno mě vytrhl z myšlenek a vzpomínek.
„Emily, máš návštěvu.“ Líně jsem se protáhla. Jedním rychlým tahem ruky jsem si setřela řasenku rozmazanou po tváři slzami a rozběhla se ze schodů do předsíně.
„Ahoj Em.“ Jeho hlas přimrazil mé nohy ke kamenné dlažbě a téměř zastavil tlukot mého srdce.
„Ahoj Bene.“ Zápasila jsem se svým vlastním hlasem, který kolísal. „Co tady děláš?“ Samotnou mě překvapilo jak moc překvapeně, ale zároveň šťastně můj hlas zněl.
„Přinesl jsem Ti batoh. Nechala jsi ho ve třídě.“ Natáhla jsem se pro batoh v jeho ruce
„Díky.“ Ticho, které nastalo, mi dávalo čas rozmyslet si má další slova. „Nechceš jít dál?“ V jeho očích se zrcadlil údiv.
„Rád.“ Usmál se. Bez dalších slov jsem se otočila na patě a mířila do svého pokoje, s ním za zády.
Sedla jsem si nervózně na postel a opět jsem se přitiskla k plyšákovi. On se usadil na polštářcích mezi plyšáky u okna, jako to dělal vždy, a jakmile se opět pohledem vrátil ke mě, pousmál se.
„Pořád to děláš. Hodně věcí se změnilo, ale ty pořád objímáš toho koně!“ Z hrdla se mu prodral smích.
„Není to kůň, ale jednorožec.“ Tentokrát to nebyl jen jeho smích, jež naplnil můj pokoj. Takhle začínala každá naše hádka. On se mi smál kůli plyšákovi, kterého jsem se nedokázala vzdát a já ho napomínala kvůli jeho špatnému pojmenování.
„Tentokrát prosím ne. Nechci se s Tebou kvůli tomu hádat. Hádek mám pro dnešek dost.“ Odmlčel se a jeho pohled zamířil ke zdi plné fotek. „Rozešel jsem se s Andreou. A věř mi, díky jejímu ječáku to ví až v Atlantě.“ Chabě se pousmál.
„To je mi líto.“ Dívala jsem se do jeho kaštanových očí.
„To nemusí. To já bych se měl omluvit. Že jsem byl tak slepý. Promiň.“ Jeho hlava klesla k zemi a prsty drbal do roztržených džínů. Bez rozmyslu jsem se zvedla z poslete a došla k němu. Jeho kaštánky se rázem obrátily ke mě. Vypadal jako ztracené štěně. Rukou poklepal na své natažené nohy. Automaticky jsem se na ně posadila a objala ho.

I přes to, že se mnoho věcí změnilo, mnoho jich také zůstalo stejných. Jeho vůně. Jeho objetí a také jeho úsměv, když mě každé ráno čekal na autobusové zastávce.

Svět za zrcadlem
5 (100%) 8 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka

Nádherný, smekám! :)

Míša Gřešková napsal:

Děkuju moc! :)

Zuzka Horčicová napsal:

Nádherné, zažila jsem šikanu a tvůj text je skvěle, citlivě a hluboce napsaný. Moc Ti přeju, ať Ti po škole vyjde co si přeješ a nosíš lidem zamyšlení i úsměv na pár řádcích, jako se Ti to povedlo u mne tímto článkem.
Zuzka

Míša Gřešková napsal:

Děkuji, opravdu mě to potěšilo :))

Kája napsal:

Jedna z Tvých nejnádhernějších povídek. Kam chodíš na ispiraci? Úžasná hloubka a moudro.