šlápneš na plyn a přeřadíš.

Ruce na volantu a pohled upřený před sebe. Naposledy jsem jela touhle cestou víc jak rok zpátky. V půl 1 ráno, unavená a překvapená svým životem.
Koukám před sebe a dám nohu dolů z plynu.

 

Slyším jeho hlas, jak křičí, abych zpomalila, že tam stojí policajti. Slyším svůj hlas, když na něj křičím, aby na mě nekřičel, že to mám pod kontrolou. Jeho opilý smích mi zvoní v uších. Cítím na rameni jeho letmý dotek, když chtěl, abych se vyjádřila k probíranému tématu s osobou sedící vzadu. Cítím jeho pohled, když si mě z profilu prohlíží místo, aby stejně jako já koukal na prázdnou cestu před námi.

 

Jakmile minu značku šlápnu znovu na plyn a přeřadím.
Nechápu, co se stalo s mým životem. Rok zpátky, 5 let zpátky. Noha na plynu se přiblíží ještě víc ke gumovému koberečku, motor zanaříká a já znovu přeřadím.

 

V uších mi zvoní vzpomínka na jeho otázku. Na otázku, na kterou se nikdo neptá, ale zároveň ničím urážlivá taky není. Otázku, která mi dlouho nedala spát. Byl opilý a já zjistila, že ho mám tak raději než za střízliva. Byl upřímnější, víc se zajímal, víc mě měl rád.

 

Opět sundám nohu z plynu a auto zpomalí, podřadím. Projedu kolem pár domů a přede mnou je opět prázdná cesta. Opakovaně přidám plyn a přeřadím zpátky.
A to je asi to, co se stalo s mým životem.
Asi jsem jenom párkrát po sobě přeřadila rychleji, než je zdrávo. A po každé takové jízdě se musí odpočinout … Podřadit, nebo vyřadit úplně.

 

Když vzpomínám na tu rok starou událost, nemůžu si pomoct a vybaví se mi, když jsem se poznali. Podala jsem mu ruku a řekla: dobrý den. A pár týdnů na to mě opíjel, usínal mi na rameni a s neutichajícím smíchem mi vyprávěl, jak řeší hádky a konflikty opice. A pár měsíců na to mi vyprávěl o svém životě. Vyprávěl mi příběh, po kterém můj respekt k němu vzrostl. A pár dalších měsíců na to mi vnukl onu myšlenku, jestli nemám ráda více jeho opilé já než to střízlivé.
Asi jsem opravdu jenom přeřadila moc rychle za sebou …

 

Vjedu do města a na chvíli přestanu přemýšlet sobecky o svém životě, rozhlížím se a myslím tak na životy ostatních.
Projedu kruhovým objezdem a zabočím. Zaparkuju a vypnu motor a ocitnu se v úplném tichu. Chtěla jsem se zaradovat, že jsem v cíli, ale ne tak úplně. Jen jsem dojela do místa určení. Do místa určení pro tento den. Pro tuto hodinu.
Pohledem tikám po náměstí přede mnou a snažím se popadnout dech. Když už se mi nedýchá tak těžce, sáhnu po kabelce na sedadle spolujezdce. Představa jeho společnosti a smíchu se v tu ránu rozplyne. Vystoupím, cvaknu klíčema a vykročím určeným směrem, abych zase pro jednou mohla přeřadit …

 

„To kde se teď nacházíš není konečná destinace.
To, s kým se tam nacházíš, taky není konečný stav.
To, že vlastně nevíš, co chceš, je taky v pohodě. Ono tě to (život) vždycky stejně nějak semele, tak abys buď přeřadil a užil si jízdu, podřadil a zpomalil, když to potřebuješ, nebo vyřadil úplně a s uvědoměním „sakra tohle není to, kde chci být“ změnil směr.“

šlápneš na plyn a přeřadíš.
4.5 (90%) 4 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka