Rozbitá. Jako porcelánová panenka.

Pohledem jsem skenoval každý detail dívčiny tváře. Její oči ale nezaznamenaly pozornost těch mých. Pohled upírala na mraky. Zdálo se, že vůbec nevnímala mé prsty pročesávající její vlasy spadající z mého klína na dřevěnou lavičku. Byla zcela ponořená ve svých myšlenkách. Bylo to pro mě uklidňující, byl to důkaz její důvěry, hlavu položenou na mých nohách, nohami houpajíc přes okraj lavičky. Její myšlenky pro ni ale nebyly štěstím, právě naopak, pronásledovaly ji jako noční můra, jako černý mrak. Nadechl jsem se a dodal si odvahy vyrušit ji z chumlu pro ni matoucích myšlenek.
„I přes tvou perfektní kůži.“ Palcem jsem přejel přes cestičku jež za sebou nechávala slza a opsáním čelisti ztrácející se v záplavu jejích havraních kadeří jsem od provodil z její tváře slzu. „I přes kůži bez prasklin jaké by ozdobily celé tělo porcelánové panenky po nárazu, jsi tak moc rozbitá.“ Prsty jsem přejel přes její rozpraskané a zuby poškrábané rty.
Neřekla ani slovo. Její hruď se zvedala v pravidelných nádeších.  Očima tikala z mých očí na rty pohybující se v návalu slov. „Proč?“ Pokaždé, když jsem se na ni podíval, pokaždé, jsem si si uvědomil, kolik toho o ní nevím. Jak moc ji neznám.
„Stačí maličkosti. Každá jednotlivá malichernost.“ Zhluboka se nadechla. Její oči se vpily do těch mých. „Možná už sis stačil všimnout, dívám se na svět jinýma očima než ostatní.“ Pousmál jsem se. Přesně to byla ta věc, která mě na ni okouzlila. Přesně proto jsem si dodal odvahy a obsadil volné místo v lavici vedle ní. „Některé věci, věci, které jsou pro ostatní normální, denní rutinou, jsou pro mě speciální, něčím vyjímečné chápeš?“ Kývl jsem. Hlavou se mi proháněly jednotlivé situace, kdy její tvář zdobil široký úsměv, kdy z jejích očí sršelo nadšení. „Ty věci ale nejsou vůbec vyjímečné. Mě to ale dochází vždycky až pozdě, až moc pozdě. A vždycky, když mi to dojde, všechno ve mě se roztříští na milióny kousků. Proto se někdy může zdát, že nesnáším lidi, vyhýbám se jim, aby jejich chování nemohlo ovládat mé pocity a následně je rozbíjet.“
„Ale proč já?“ Prsty jsem se zamotával do jejích vlasů stejně jako její slova se zamotávala do mých myšlenek.
„Neptal ses. A když ano uspokojila tě odpověď „nic, všechno je oká“, nebylo to to co jsi chtěl slyšet, ale víc jsi to nerozpitvával. Zajímal se ale zároveň jsi akceptoval, to že o tom jednoduše mluvit nechci.“
„Takže radši člověka, který se neptá?“
„Radši člověka, který mé slzy pochopí líp než má slova. Radši člověka, který přijde se slovy: „jdeme na výlet“ než člověka sedícího za obrazovkou počítače hrajícího si jak moc se zajímá a přitom se směje cizímu vtipu. Radši tebe, člověka, který nezná mou minulost, ale snaží se bez hloupých otázek poznat mou přítomnost.“

Rozbitá. Jako porcelánová panenka.
5 (100%) 6 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
nada napsal:

najít a hlavně neztratit…

Dollie napsal:

kraaaasne :) je fakt úžastné nájsť človeka ktorému netreba slová a chápe :)