princové a žáby.

Nechávám se objímat kolem ramen zároveň vyvažuju rovnováhu chůze. Směje se. Důvodem jeho smíchu jsem já, chůze, kterou podle něj nezvládám, pravdou ale je, že rovnou chůzi nezvládá ani jeden. Vyšlápnu posledních schod a nechám se dovést ke dveřím, otevřu, marně hmatám po zdi, abych našla vypínač. Za tmy doklopýtáme k posteli. Čekám, že se mě pustí, on ale tenhle krok přeskočí a svalí se na postel. Stáhne mě sebou, slyším zaúpění postele a pak už jenom jeho smích. Ležíc jen pár centimetrů od něj pozoruju jeho oči plné smíchu a rty hrající úsměvem. Po chvíli se přizpůsobí mému mlčení a s úsměvem se na mě dívá. Pohledem sjede o něco níž a ukazováčkem přejede přes drobný přívěšek ve tvaru srdce na mém krku.
“Od koho máš ten přívěsek?” Podívá se zpět na mě a vyčkává odpovědi.
“Budeš se smát.” Usměju se na něj a schovám přívěsek do své pěsti. Jen zakroutí hlavou. “Od babči.”
“A já čekal na nějaký srdceryvný romantický příběh.” Opře se o loket a dívá se na mě z větší vzdálenosti než doteď.
“Špatná adresa.” Zašklebím se nad vlastní vzpomínkou. “Největší romantika mého života byl 3 denní vztah s osmiletým spolužákem.” Zasměju se nad jeho překvapením v tváři. “Byli to nejlepší vztahy v té době, nikdo neřešil, kdy zmizí.” Poslouchám jeho mlčení a tlukot jeho srdce je hlasitější než ten můj.
Mírně se ke mě nakloní, stále pozoruju jeho oči skenující mé rty. Nakloní se ještě blíž a podívá se mi zpět do očí. Usměje se a zlehka mě chytne za bradu. Jeho rty se pomalu setkají s těmi mými a jediné v co doufám, že tahle chvíle jen tak rychle nezmizí …

O pět let později

Sedím zahrabaná v pohodlném křesle, před sebou notebook a hrníček kávy. Kolem mě pulsuje kavárenský šum. Cítím se jako doma. Cizí země, která se mi stala útočištěm. V naději čekám, že opravdu přijde, že ho po několika letech znovu uvidím. S každou další uplynulou minutou, mě ale opouští naděje. Říkal: možná to stihnu, pravdou ale je, že já bych udělala vše, abych stihla splnit ono možná být jím.
“Ahoj.” Zvednu hlavu od obrazovky notebooku a vidím úsměv olivově zelených očí. Usměju se a nechám se pohltit jeho otevřenou náručí. Posadí se vedle mě a začne vyprávět. Jeho slova skládají dohromady příběh několika posledních let.
“Naposledy, když jsem s tebou mluvil, říkala jsi, že jsi našla svoji pohádku.” Přikývnu. “A nějakého prince sis v téhle svojí pohádce už našla?” Z očí mu zmizí ona záře a nahradí obavy. Zakroutím hlavou. Zamračí se. V tu chvíli se k našemu stolu nachomýtne servírka a žbleptne jednu z dalších otázek, on jen zakroutí hlavou a poděkuje. “Znáš to, sakra jak to je…” Pátrá ve vlastních myšlenkách. “Musíš políbit spoustu žabáků, aby jsi našla svého prince.” Pousměje se. “Tak kolik jsi jich aspoň políbila? Muselo jich být tucty, tak pěkná holka.” Usměju se a vybaví se mi všechny jeho komplimenty, které mi kdy složil.
“Vlastně..” Zhluboka se nadechnu. Je to ta chvíle, kdy si sama sobě dodávám odvahu jen na nádech.
“Ano?” Povytáhne obočí, je zvědavý.
“Vlastně, já už ho asi našla. Kdysi dávno.” Skousnu si ret a hypnotizuju jeho oči hypnotizující mě.
“To mě zajímá, dostanu konečně ten romantický příběh, na který tam dlouho čekám?” Polije mě horkost, že si pamatuje na tu stejnou chvíli, která se mi momentálně přehrává v hlavě jako poškrábaná gramofonová deska.
“Nevím jestli se ti bude líbit.” Nahnu se pro hrneček s kávou. Hltá každý můj pohyb a trpělivě vyčkává.
“Povídej.” Napiju se a s cinknutím položím hrneček zpátky.
“Asi jsem pořád ještě nevyrostla z toho, že můj život se odvíjí zcela jinak, než životy všech okolo.”
Usměje se. “To je dobře.”
“A tak ten citát, co jsi řekl.” Kývne. “Jednou a vlastně taky poprvé jsem dostala pusu od prince, pak už to byli jen samé žáby.” Vzpomenu si na modré oči kluka, který šílenou středoškolskou vzpomínkou, na školní ples, a kluka jehož barvu očí si ani nepamatuju, na první party tady, na usměvavého angličana, kterého se mi snažila dohodit kamarádka a nedokážu se nad těmi vzpomínkami ani pousmát. Pak se ale podívám na kluka naproti mě a vzpomenu si na jeho slova, na chvíli, kdy se stal mojí první opravdovou pusou a musím se proti své vůli usmát.
“Myslel jsem, že …” Polkne zbytek věty a čeká, že ji za  něj dokončím. Mírně přikývnu. “To je ale blbost.” Zakroutím hlavou.
“Najednou máš nějak málo sebevědomí. Takového tě neznám.” Uhýbám očima před jeho pohledem. Dívám se na svítící obrazovku mobilu a snažím se přečíst slova nově příchozí zprávu. Marně, mé myšlenky zaměstnávající veškerou mou sílu soustředění se.
“Já?” Vyslovení dvou písmen tvořící otázku nechá na stůl dopadnou balvan. Zvednu k němu pohled a setkám se s tím jeho. “Tak to je tolik klišé.” Zamračím se. Výsměch bych čekala od kohokoli jen ne od něj. “Jako nějaká klišé romantická komedie, pohádka, protože pro mě si vždycky byla ty moje princezna.”
A v tu chvíli je jedno v jaké jsem zemi, komformita jeho přítomnosti převyšuje komformitu stavu: být doma.

princové a žáby.
5 (100%) 3 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka