pár vteřin štěstí.

Proč necháváme lidi, kteří nám nepřináší ani špetku radosti ovlivňovat naše pocity v negativním slova smyslu a trápíme se jimi?! To, že tě člověk udělal jednou šťastnou neznamená, že má nárok na tvůj smutek celý další rok! 

 

Koukám na tu větu a musím se usmát. Byla jsem tehdy tolik šťastná, když jsem si na to přišla. Když jsem sundala ze zrcadla fotku s člověkem, kterého jsem si s touhle myšlenkou spojovala. 
Bylo to pro mě tehdy šíleně důležité a já se zařekla, že už nikdy nikomu neposkytnu tenhle “luxus”. Bylo to částečně moje novoroční předsevzetí a všechno ve mě si tím bylo jisté. Jenže 2 měsíce nato jsem potkala někoho, kdo moje předsevzetí vzal, zmačkal jako nicotný papírek a zahodil někam do pryč.
Ne, že by o tom teda věděl (v té době jsem to nevěděla ještě ani já sama), ne že by věděl, jak moc se podobal situacím, které jsem už zažila a nikdy už zažít nechtěla.
Problém byl, že tento “nový” člověk v mém životě tam pasoval ještě míň než kdokoli předtím. No, a tak jsem se snažila držet dál, ale na druhou stranu možná trošku ukázat zájem. Každopádně tohle je moje (velice, hodně, moc) slabá stránka no, a tak jsem se nikdy nedočkala žádného ocenění mojí mizerné snahy. 

No, a tak dneska, když jsem se k té větě zase dostala, bylo to jako bych zároveň s ní dostala facku.
Když jsem ho potkala, na jednu stranu jsem byla šťastná. Na pár vteřin (ano vteřin!! nebo možná minut, abych mu tolik neubírala kredit) jsem cítila vybuchující ohňostroj. 

“      Všichni odešli a my jsme tam seděli naproti sobě a koukali na sebe. Přišlo mi to neuvěřitelně směšné a nepříjemné. Sáhla jsem proto po mobilu a jenom prostě prsty nesmyslně přejížděla po obrazovce, otevírala aplikace a pak je hned zavírala. On se ale natáhl a obrazovku mobilu ode mě odklonil, abych pozornost přesunula zpět na něj. 
Zvedl se a mě zamrazilo. Celkem mě děsilo, co udělá. Nevím, jestli myšlenka odmítnutí mě děsila víc nebo míň. Očividně jsem se toho bát ale nemusela. Sedl si na židli vedle mě, a možná něco říkal, ale všechny ty myšlenky křičící v mé hlavě mi to nedovolily si poslechnout nebo zapamatovat si to. A pak se ke mně naklonil. Celou tu dobu jsem zatínala zuby a v tu chvíli jsem už měla pocit, že se mi zuby musí rozpadnout na prach. Nestalo se tak. Místo toho se ke mně ještě víc naklonil a jelikož ho moje strnulost nejspíše vytáčela, ruku položenou na opěradle mé židle si mě přitáhl k sobě. Políbil mě jako by měl strach, že by mě mohl rozbít, když ale zjistil, že se nebráním tolik, kolik se bránil můj mozek, tlak jeho ruky na mých zádech zesílil stejně jako na mých rtech. Rukou mi vjel do vlasů, byl to nejromantičtější způsob, jak mě kdy, kdo políbil.     

No a přesně kvůli tomuhle už pár měsíců sedím, a nechávám těch pár vteřin štěstí, aby mě užíraly zaživa.
Není to světový problém. Ne v mém podání. Když si na to ale napasujete svůj vlastní příběh, tak jsem tím ve skutečnosti chtěla říct jednu jedinou věc …

Když si něco takového uvědomíš, zkus se z toho poučit. Řekla bych vem dotyčného na kafe a vyklop mu to, ale sama vím, že na to nějak nemám koule.
Když si to konečně po měsících uvědomíš, zkus se nad tím usmát. Zkus si pamatovat jen ten ohňostroj a zapomeň, že zbytek se podobalo spíš smradlavé bažině.

Když si to uvědomíš, že zase trápíš sama sebe, dej si skleničku, možná si třeba i pobreč, jdi si zaběhat, nebo si jenom lehni do postele a zkus mu odpustit. Zkus odpustit sama sobě … 

pár vteřin štěstí.
5 (100%) 6 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka – blogerka