Nikdy není pozdě začít znovu

„Ztrácíme ji!“
„Ne to nemůžete!“
Hysterie. Pláč. Vztek. Smutek.
Ale já, já už jsem necítila nic. Stovky teenagerů by tohle chtěli zažít. Necítit nic. Žádnou bolest. Starosti. Nic. Já bych vraždila za to, abych něco cítit mohla …
Oni stále bojovali. Věřili, že něco dokážou změnit. Já jsem však věděla, že ne. Byl konec. Konec něčeho, co lidé nazývají život. Dýchání. Mluvení.
Sledovala jsem vyděšené pohledy okolo mého bezvládného těla. Pomalu mi to docházelo. Uvědomovala jsem si, že už je to napořád. Žádná bolest, ale také žádný kontakt s lidmi, které miluju. Už nikdy necítit něčí objetí. Lásku.
Těsně než babička umřela, vyprávěla mi, že všichni lidé odejdou do nebe, někteří však ne hned. Svá andělská křídla si musí vysloužit. Až pak dostanou příležitost, vystoupit po schodech vzhůru.
17. všichni vrstevníci říkali: „Poslední rok. Poslední rok a potom už svoboda. Poslední rok do dospělosti.“ Byl to poslední rok. Poslední rok do svobody. Do nového světa. Do světa, který jsem neznala. Jako nástup na střední.
Najednou jsem tu holku viděla, tak jako ostatní. Oříškové vlasy, pomněnkové oči, kdysi plné starostí, pochopení a lásky, teď prázdné. Tělo ležící na operačním stole, vypadalo bezbranně. Věděla jsem, že jediný pohyb, něco vypovídající o životu kolujícím v jejích žilách, by způsobilo radost všem okolo. Vždycky jsem to dělala. Těšila lidi. Snažila se jim pomoct. Ale teď … Byla jsem bezmocná. Nemohla jsem udělat nic. Nemohla jsem potěšit lidi, které jsem milovala. Jako by se mi vzdalovali a přitom byly na dosah ruky. Stačilo jen natáhnout se a … má ruka beze změny spadla dolů. Bylo zvláštní necítit nic. Žádné zklamání. Očekávala jsem ho. Jako tehdy, když mě neobjal. Když mě ignoroval. Když mě opustila nejlepší kamarádka. Když jsem přišla o babičku. Jako kus ledu. Kus kamene vytesaného ze skály.
Sledovala jsem rodiče, sestru. Plakali. Procházeli nemocničními chodbami a jejich výrazy byly prázdné. Jejich srdce se však tříštila. Následovala jsem je. Mé kroky ale byly neslyšné. Nastoupila jsem do auta. Vzpomněla jsem si na to, když jsme odjížděli z nemocnice před třemi roky. Tehdy jsme byly se sestrou přitulené k sobě. Plakaly jsme obě. Vedle nás seděla maminka a utěšovala nás. I tehdy jí po tvářích stékaly slzy, ale její pohled nepostrádal veškerou lidskost.
Najednou jsem se na nic nesoustředila. Procházela jsem místy, kde jsem něco cítila. Pokoušela jsem si vybavit všechny ty pocity. První pusa. První zlomená kost. První barvení vlasů. První cigareta. První drink. První zlomené srdce. První obraz. První opravdová hádka. Poslední rozhovor s ním. Poslední objetí. Poslední pusa. Poslední nesmyslná hádka. Poslední oslava narozenin. Poslední joint. Poslední moment, kdy jsem se nadechla.
Škola. Posledních chvíle s nimi. Poslední smích. Prošla jsem dveřmi, které mi vždy přidržely něčí ruce. Obvyklý chlad, který mě pohlcoval den co den, vůni levných toaletních vod až po luxusní voňavky, zápach chlóru ze školního bazénu, nic z toho jsem necítila. Prošla jsem dlouhou posprejovanou chodbou. Třída na konci byla naplněna smíchem, křikem a elánem. Klapot podpatků třídní nebyl pokynem k zastavení. Její kamenná tvář nikdy nedonutila nikoho přestat s právě rozdělanou prací. Dnes byla její maska pryč. Na tvářích pokrytých make-upem měla cestičky od slz. Oči měla opuchlé a zarudlé. Smích některých ustal. Zmlkli. Zděšením. Překvapením. Její chraplavý hlas však umlčel všechny. Skelný pohled zamířila na mé místo. Třetí lavice u okna. V létě jsem byla první, ke které se dostal čerstvý vzduch a v zimně jsem se choulila k rozehřátému topení.
„Klid!“ Z ticha ve třídě by zamrazilo každého. Očekávali to nejhorší. „Mám pro Vás zprávu.“ Oči dívky ve třetí lavici se naplnily slzami. Zdálo se, že události včerejšího dne už znala. „Vaše spolužačka nás včera opustila.“ Tápající pohledy se upíraly na učitelku a blondýnku se slzami kutálejícími se po tvářích. „Ona a její rodiče měli autonehodu.“ Ticho se prohloubilo. Nikdo neřekl ani slovo. Bledé tváře. Prázdné, bolestivé výrazy. Slzy. Nečekala, jsem takovou účast. Čekala jsem nanejvýš kamenné tváře. Dívka ze třetí lavice se zvedla a rozběhla se ke dveřím. Ignorovala vše a všechny. Ticho se rozplynulo s prásknutím dveří.
„Pane Bože.“
„To nemůže být pravda!“
„Ona si dělá prdel!“
„Ne!“
Hlasy naplňovaly místnost zatímco chodbu zalila rána. Květináč. Dopadl na podlahu a ozvalo se hlasité „Ku**a!“

Nikdy není pozdě začít znovu
5 (100%) 3 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Dollie napsal:

vau až ma nakonci zamrazilo :o je to úžastne napísané a tie pocity ktoré opisuješ opisuješ úplne dokonalo fakt je to krásna poviedka!

Míša Gřešková napsal:

Děkuju moc. Moc mě to těší, že se povídka tolik líbí :))

Kája Gřešková napsal:

Míšo, kdybych nevěděla, že jsi to napsala Ty, myslela bych si, že to je shoda jmen, že máš jmenovkyni, která píše naprosto úúúúžasně. Možná jako máma bych si povzdechla.“škoda, že takto nepíše moje dcera“. A ona to píše, moje dcera. Nádherné, excelentní. Gratuluji.