myslíš, že máš čas?

Vždycky jsem si říkala a sama sobě vymýšlela výmluvy: “Až dodělám školu.”
“Až se odstěhuju.”
“Až si někoho najdu.”
“Až zhubnu.”
“Až budu mít víc peněz.”
“Až, až, až, až …”
Neskutečně hloupá výmluva, která mi nikdy nic nepřinesla – kromě zklamání  a pocitu selhání. Vždycky jsem tím dokázala jen perfektně zahodit všechny šance, které se naskytly. Vždycky jsem věděla, že je to špatně, všechny ty citáty, motivační články …
Vždycky jsem si říkala, že jednou, že jednou to fakt vyjde, že jednou to fakt zvládnu. Vždycky jsem se uklidňovala tou sladkou lží, že mám čas. Je mi jen 18. Celý život přede mnou. Ale co když?
Pubertu – to období, kdy všichni zkoušeli všechno, kdy se všichni okolo bavili – party, zábava, kamarádi, nelegální přísun alkoholu, trávy a drog, dobrodružství a smích – já to všechno proseděla zavřená ve svém pokoji s “přáteli z knih” a nechávala si mezi prsty protékat všechno, na co bych mohla jednou vzpomínat.
Ale možná právě tohle je ta chyba. Jednou. Co bude jednou? Kdy bude to slavné jednou? Co když nebude?
Sedím ve známé místnosti. ten sám starý gauč, na němž jsem strávila dětství, nespočet dospěláckých rozhovorů, kterým jsem nerozuměla, nespočet minut smíchu, nespočet vypitých skleniček TopTopiku. Sedím a cítím se zároveň jako někdo úplně jiný a na druhou stranu jako ta malá holka, jenže s rozdílem, že všechno je jinak a lidi odešli.
“A pak si říkám, jestli se rána vůbec dožiju.”
Typická věta člověka kolem devadesátky. Ale … Ale není to jenom o jejich věku. Stejnou otázku si může položit každý. “Co když se nedožiju večera?”
Lidé si myslí, že mají čas.
Po škole.
Až vydělám dost.
Až, až, až až …
Pravdou ale je, že jediné co máme, je teď. Existují milióny citátů, které to potvrzují a já se nad nimi vždycky jenom smála a čekala. Něco se ale stalo, nějaký neviditelný zvrat uvnitř mě samotné.
Začala jsem dělat věci jinak, začala jsem dělat zbrklé rozhodnutí – a proto u mě v pokoji na stole leží vstupenka na koncert – začala jsem dělat věci, které chci. Teď a nečekám a jsem šťastná. Šťastnější. Je mi líp a usínám s úsměvem na tváři. O půlnoci procházím městem, usmívám se a chce se mi tančit.
Nikdy jsem tomu nevěřila, vždycky jsem to brala jenom jako jednou možná, ale ona to je pohádka, která se pěkně žije.

myslíš, že máš čas?
4.8 (96%) 15 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka

Něco podobného jsem kdysi řešila, protože jsem cosi četla. Od té doby si každé nové krásné spodní prádlo hned po vyprání beru na sebe, tak samo se snažím prožívat každý krásný okamžik, který zažiju a snažím se si naplno uvědomit své emoce, když je prožívám. Právě proto, že nevím, co bude večer, co bude ráno … Můj život je, myslím, od té doby mnohem hodnotnější a jak říká jakýsi citát: I hrobník bude litovat, že mám pohřeb :)

Míša Gřešková napsal:

Tak to je úžasné, je opravdu super, že se najdou lidé, kteří to dokáží aplikovat, kteří se opravdu řídí takovými citáty a žijí každým okamžikem:)

Kiki napsal:

Moc hezké

Elitní- Kerr napsal:

Ahoj, na webu je první Nedělní přijímání, do kterého jsi se zapojila i ty. Rozhodně se koukni :)

Tom napsal:

Krásně napsáno :)