Music speaks when words can`t

Prázdnou chodbou pařížského hotelu se rozléhal smích utíkající skrz dveře pokojů. Nebylo to pro mě nic překvapujícího, ještě před chvílí jsem svým smíchem přispívala do hluku, který ovládal hotel. Co mě ale donutilo zastavit a zaposlouchat se, byl líbezný zvuk kytary. Naklonila jsem se ke dveřím, které mi zabraňovaly vychutnat si tóny kytary plnými doušky. Nejistě jsem zaklepala na dveře.
„Zdravím, můžu ti nějak pomoct?“ Výraz chlapce, který se zjevil ve dveřích, nepůsobil nijak mile, zrcadlil ale zvědavost. Nebylo to poprvé, co jsem ho viděla. Znala jsem ho ze školních chodeb stejně tak, jako on mě.
„Kdo to hraje na tu kytaru?“ Má otázka vyvolala pozornost dalšího páru povědomých očí.
„Ty chodíš k nám na školu, do druháku, že je to tak?“ Oči obou chlapců byly nechápavé, ale na druhou stranu téměř otrávené. Nedokázala jsem pochopit proč. Tóny kytary, které ustaly s mým zaťukáním na dveře, byly tolik uklidňující.
„Ne, jsem z mimozemské školy, zrovna máme prázdniny, tak jsem navštívila Zem. Jasně, že jsem od nás ze školy, jak jinak, když celý tenhle hotel je naplněn naší školou. P.S. neodpověděl jsi mi na mou otázku.“ Mé rty se zkroutily do úsměvu, na rozdíl od těch jeho zkroucených do kyselého šklebu, zatímco z poza dveří za jeho zády se ozval smích.
„Ta tě setřela kámo!“ Hlas plný smíchu následovalo plásknutí dlaní. „Pojď dál, aby odhalila našeho umělce.“ Chlapec stojící ve dveřích protočil oči po zaslechnutí slov jeho společníka a ustoupil, abych mohla projít.
Na bílém povlečení vonící po laciné aviváži seděl modrooký chlapec s karamelovými, rozcuchanými vlasy, s kytarou v klíně a počmáranými papíry rozprostřenými kolem něj a tužkou za uchem.
„Ahoj,“ na jeho tváři se rozlil milý úsměv, rukou si prohrábl vlasy a vytvořil tak nový kreativní účes. Z jeho pohybu byla znát nervozita. „Normálně takhle chodíš na návštěvy do cizích pokojů?“ Zněl pobaveně, avšak zdál se být nesvůj.
„Jenom, když slyším umělce. Nevěděla jsem, že máme tak talentované prváky.“ Oplatila jsem mu úsměv, jaký mi věnoval. „Bylo to opravdu dobrý, zahraj mi ještě něco.“ Na jeho tvářích se objevily ruměnce.
„No tak my radši půjdeme, znovu to slyšet nepotřebuju!“ Chlapecký hlas protl ticho v pokoji. Zněl hrubě a opovrhlivě. Následné bouchnutí dveří ztvrdilo jeho slova.
„Opravdu chceš něco slyšet? Tipl bych, že ti jeden z nich zaplatil.“ Na tváři se mu vyhoupl úšklebek.
„Hrej.“ Ignorovala jsem jeho podceňování sebe samého a posadila se na druhou stranu postele, tak abych nezmačkala papíry kolem.
Pokoj začaly naplňovat jemné tóny kytary. Každý tón jako by měl svůj vlastní příběh. Jeho prsty klouzaly po strunách, jako po dokonale vybroušených diamantech. Zdálo se, jako by jeho mysl byla milióny světelných let daleko a přes to jeho oči zářily, jako by se v nich odrážel vybuchující ohňostroj. Je prsty naposledy sklouzly po strunách a pokoj naplnil smích nesoucí se z chodby.
„Páni. Jsi opravdu dobrý,“ s úžasem jsem se dívala do jeho očí. „Zpíváš? Nebo ty texty píšeš pro někoho jiného?“ Jen mírně pokrčil rameny. „Promiň, že se tak vyptávám, ani mě neznáš, jsem pro tebe jenom nějaká z druháku.“ Očima jsem sklouzla k papírům popsaným texty a notami.
„Jsem Oskar.“ Jeho ruka natáhnutá ke mě, mě donutila zvednout mé oči k těm jeho. Na tváři mu zářil úsměv.
„Natálie.“ Slabě jsem se usmála.
„Vím, znám Tě ze školních chodeb. Věčně usměvavá, veselá a plná energie i po vyběhnutí do posledního patra.“ Mírně se zašklebil. „Vidíš, tak teď už vím, kdo jsi, aspoň v náznacích.“ Pousmála jsem se.
„Co ty texty? Zpíváš nebo jenom píšeš.“
„Píšu, možná zpívám, nepřijdou mi tolik dobrý, když je slyším z vlastních úst.“ Mírně se zašklebil. „Nelíbí se mi můj hlas, i když ti ,co mě slyšeli, říkají opak.“  Jiskřičky v jeho očích pohasly. Něco se na něm změnilo.
„Zkus to. Prosím.“ Bez váhání jsem sáhla po papíru, jehož jsem celou tu dobu hypnotizovala očima. Bez jediného slova jsem mu jej podala a na jeho tváři se rozlil úsměv, avšak poněkud smutný. Očima skenoval papír v jeho rukou a průběžně přejížděl prsty přes struny kytary. Jeho hruď rychle klesala a zvedala se. Jakmile začal vybrnkávat první tóny písně dveře pokoje se rozletěly dokořán.
„Nat zvedej zadek. Za 10 minut máme být dole, jdeme ven.“ Hlas dívky přeskakoval a její oči tikaly z mých očí do těch Oskarových.
„Příště.“ Usmála jsem se na něj. Jeho oči vyobrazovaly úlevu, ale také mírné zklamání.

 

Další den

„Bože, ty šaty co sis koupila jsou úžasný. Opravdu!“
Myslím, že až přijedu domů, tak si budu muset najít dobře placenou brigádu. Utratila jsem snad všechny úspory a to zbývají ještě dva dny!“
„Miluju nákupy a ty Pařížské jsou ještě  mnohem stylovější!“ Ulicí se rozléhaly hlasy a smích mých kamarádek. I přes studené zimní počasí se ulicemi Paříže potloukala spousta lidí. Někteří spěchali z práce do svých teplých domovů, někteří stejně jako my, vyrazili na předvánoční nákupy a někteří si jen tak vychutnávali volnou pařížskou chvíli. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno vypadalo tolik jinak, jako v jiném světě. Mou pozornost upoutal rozlehlý park. Stromy pokryté tenkou sněhovou peřinou vyvolávaly v člověku dětské představy kouzelného lesa. Většina laviček byla prázdných, ale i přes zimní počasí se našel člověk, který se rozhodl obsadit lavičku. Jeho tvář byla skloněna ke skicáku, že se jedná o umělce, prozrazovala kytara ležící vedle něj. Zaostřila jsem na postavu shrbenou na lavičce. Byl to chlapec. Jakmile zvedl hlavu od tahů tužkou,  které vytvářel na papíře, rozpoznala jsem známou tvář, nebyl to jen tak nějaký pouliční umělec. Zastavila jsem se. Jeho oči, které odlepil od papíru, možná proto, aby načerpal inspiraci, se usmály jakmile mě zahlédl.
„Nat? Jdeš?“ Hlas kamarádky mě donutil odtrhnout pohled od jeho zářících očí.
„Jděte napřed, doženu vás.“ Usmála jsem se, avšak její tváře byly zachmuřené. Sešla jsem z vydlážděného chodníku a stoupla na cestičku vedoucí parkem, za sebou jsem slyšela už jen slabé hlasy svých kamarádek.
„Spolubydlící tě vyhnali z pokoje?“ Jeho úsměv nahradil úšklebek hned po dopovězení mé otázky.
„Nó vlastně ano. Těžký život umělce.“ Jakmile zahlédl vrásku, tvořící se na mém čele, pousmál se. „Vtip, byl to jenom vtip, teda nic neřekli, myšlenky jim ovšem číst neumím. Když už jsem v té Paříži, chtěl jsem ji vidět, ale tady mě přepadla inspirace.“ Usmál se a oči mu zářily.
„Tím chceš naznačit, že ruším a mám odejít?“ Pohlédla jsem do jeho klína na počmárány papír.
„Ne, stejně mi to nějak nejde.“  Jedním rychlým pohybem zavřel skicák, odložil ho na kytaru a druhou rukou poklepal na místo vedle sebe. „Posaď se u nás, třeba se i opálíš za tak slunného počasí.“ S úšklebkem jsem se podívala k nebi. Sluneční paprsky nebyly natolik silné, aby zahřály, ale svou jemností rozzařovaly sněhové vločky zdobící větve stromů.
„S opalováním ještě asi nějaký ten týden počkám, ale mohl bys mi zazpívat.“  Jeho oči zalila nervozita a zneklidnění. Beze slov sáhl po kytaře a posadil se na opěradlo lavičky.  Zima se vkrádala pod oblečení, ale jeho prsty klouzaly ladně po strunách kytary, jakoby byly zabaleny v teplých rukavicích. Teplo, které kolovalo jeho tělem, bylo teplo lásky a vášně, kterou vnášel do každého nového tónu. Nejistě začal pobrukovat slova. Na chvíli jsem zavřela oči. Vnímala jsem jen hudbu a jeho hlas, který zněl s každým nádechem jistěji. Jakmile jsem otevřela oči, zalapala jsem po dechu. Oskarovy ruce zůstaly přilepené na kytaře, ale jeho oči se na mě usmály stejně, jako se usmívaly jeho rty. Lidé, kteří procházeli parkem se začali zastavovat. Dáma s vlasy protkanými stříbrem se vyvlékla ze sevření svého manžela a pomalými kroky došla k Oskarovi. V jeho tváři se zrcadlilo překvapení a zmatek, avšak všechny tóny zůstaly na svém místě. Dáma se mírně sehla, položila na jeho skicák minci. V jeho očích se zablýsklo překvapení, a také vděk, který dámě projevil mírným kývnutím a širokým úsměvem, který mu byl oplacen. Dáma s milým úsměvem nebyla jediná. S každou další skladbou na jeho skicáku přibyla další mince nebo bankovka. Jeho oči ale mnohem více zářily, když zpozoroval nového příchozího hosta na jeho koncert, který byl původně určen jen pro mě.

 

„Nat, máš tady návštěvu.“ Jen pár vteřin po zaklepání na dveře našeho pokoje jsem zahlédla známou tvář zdobenou širokým úsměvem.
„Můžeš na chvíli?“ Vyšla jsem na studenou chodbu a zavřela za sebou dveře. Cítila jsem, jak se mi po celém těla rozlil chlad. „Já – no – chtěl bych – chci Ti poděkovat.“ Zdálo se, že jeho hlasivky nespolupracují s jeho mozkem, tak jak by chtěl. „Děkuju, že jsi tam přišla a přiměla mě zpívat.“ Na tváři se mu rozléval upřímný úsměv. „Víš, to co se stalo odpoledne v tom parku, to byl vždycky můj sen. Nikdy jsem ale neměl odvahu, nikdy jsem si nemyslel, že by mé texty, můj hlas mohly někoho zaujmout. Asi si to neuvědomuješ, ale ty jsi pro mě byla ohromnou podporou, děkuju Ti.“ Vypadal jako sluníčko. Jeho oči byly naplněny milióny zářích jiskřiček a jeho úsměv byl tolik upřímný a to jej dělalo krásným, stejně jako vášeň, radost a láska, která z něj vyzařovala.
„Rádo se stalo. Doufám, že příště si dodáš tu odvahu sám.“ Můj úsměv byl pouhým odrazem toho jeho. Udělal krok blíž a sevřel mě v medvědím objetí.
„No nevím, možná, že i doma budu potřebovat společníka. Doufám, že jím budeš ty. A třeba bych se o Tobě mohl dozvědět víc, než jen ty mírné náznaky z Tebe samotné, které jsem vypozoroval na školních chodbách.“ Jeho hlas mě šimral na krku.
„Bude mi potěšením.“ Usmála jsem se do jeho teplé mikiny a pocítila jsem touhu po zaslechnutí dalších tónů kytary, mísené s jeho sametovým hlasem.

 

A co je ta Vaše vášeň? Co je to, co Vás dělá šťastnými?

Music speaks when words can`t
5 (100%) 3 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Kay napsal:

Moc krásná povídka :) Moc mě bavila číst, tenhle styl mám ráda :) Ta poznámka o mimozemské škole mě rozesmála :D A Oskar, aaw, miluju kluky, co jsou hudebně založení :3 :3 Mám dojem, že jsem se zamilovala i teď… :3 :D

Míša Gřešková napsal:

Děkuju moc. Jé , konečně poznávám někoho, kdo se dokáže zamilovat na první přečetení stejně jako já :D

Kája napsal:

Moje vášeň, je číst Tvoje články. Těším se na další:-)

Ja milujem tieto tvoje clanky. Mrkni urcite aj k nam na give away myslim ze ceny ta zaujmu :)

Barča napsal:

Je to krásné!:) Kamarádka taky píše:) mám tyhle povídky strašně ráda, přijde mi to strašně osobité:) Takové, prostě od každého originál:).