můj vesmír je růžový, co ten tvůj?

Tak nějak jsem dneska prokrastinovala a místo toho, abych dodělávala webové stránky na zakázku, tak jsem si pustila všechny ty ohrané písničky přes Apple Music a začala jsem pročítat všechny ty blogy a články, které mě už týdny straší, kdykoli, kdy otevřu prohlížeč (takže každý den, několikrát denně).

Většina z nich nestála moc za to, tedy spíš za to, aby mě nakoply, víc nad tím přemýšlet. Prostě jsem si zapsala typy na ubytování v Benátkách. Rady, jak dělat email marketing a s čím novým zase přišel Facebook.

A pak jsem se konečně dostala ke článku, který jsem rozklikla v euforii, že dneska si dám oddech a něco pěkného si přečtu. Samo, že k tomu ten den nedošlo. Ale díky té své prokrastinaci, jsem se k němu nakonec dostala a pořádně mě to nakoplo.

Lidi mluví o skutečným světě, ale každý z nás má ten svůj skutečnej svět jinej. Já ho mám momentálně plnej kapek, co mi bubnujou na okno a mně se u toho krásně píše a čaj chutná tak nějak líp a venku to hezky voní, zatímco soused má ve svým světě zkurvený počasí.“

Když jsem to dočetla začala jsem se nahlas smát, byla jsem ráda, že jsem v tu chvíli v kanceláři sama.
Celou dobu, co jsem ten článek četla, jsem si říkala: „Ta Anie má ale fakt štěstí! A já jsem takový tele.“

No, a tak na popud tohohle odstavečku jsem se taky rozhodla poplivat svět troškou motivace …

Mám kolem sebe v životě 2 rozdílné druhy lidí.
Jedni věří a druzí koukají na zprávy televize Nova.

Když jsem ale byla mladší, převládali ti, kteří viděli vraždu na každém rohu a auto jim vykrádali tak 3x do roka. A ti mi vždycky říkali, jak je svět nebezpečný a že jsem naivní malá holka, že se ale nemám bát, že z toho vyrostu. A já se nebála a taky je moc neposlouchala.

Jednou mi člověk, který mi v té době byl velice blízký, řekl: „Obdivuju tě, že když něco chceš, tak uděláš všechno, abys toho dosáhla.“ Byla jsem malá a nechápala proč, když jsem známá tím, že nic nedotáhnu do konce.
Ale to zřejmě platí jen o úklidu, mytí nádobí a jiných nepodstatných věcech … protože v tom zbytku se mi asi celkem daří …

Jak už jsem zmínila, moje publikum ještě před pár lety byli fanoušci televizních novin, dneska to jsou lidi, kteří věří ve své nápady a v to, že mohou změnit svět. Ale vraždy, znásilnění a lidi co plivou špínu na druhé jaksi nechápali, že chci věci jinak než oni. Říkali, že jsem na to moc mladá. Že jsem moc stydlivá. Že jsem moc já. Že nemám dost odvahy nebo zkušeností. Že si nemám myslet, že po škole budu mít práci, že mám jít na vysokou, že to je život. Říkali, že si nemám stavět vzdušné zámky, protože svět není Disneyland.

Já jim ale jako malá, naivní 14 letá holka začala dokazovat, že můj svět takový není. Že jim možná déšť zkazil den, ale já napsala další 3 kapitoly svojí knihy. A tak vznikl příběh holky, které nevěřili ani, že se narodí, protože by možná mohla být jiná, než jaké schvaluje systém …

V 15 letech jsem vydala knížku. Není to román, ani světový bestseller (i když by mohl být). Zvládla jsem to i přesto, že mi všichni říkali, že jsem na to moc mladá, že moje gramatika je žalostná, a že takhle se nepíše, že o psaní nic nevím!

V 18 letech jsem pomohla rozjet coworkingové centrum. Bylo to období, kdy mi bylo vyčítáno a byla jsem zcela nepochopená, že nejdu na výšku, a že si rozbiju pusu.
A někdy v 19 jsem si začala uvědomovat, že bavit se s některými lidmi, které jsem znala roky, mě totálně vyčerpává, protože oni si plánovali budoucnost podle toho, co jim kdo nařídil a nechápali, že svět existuje i mimo krabici a mimo hranice republiky.
Říkali mi, že je nebezpečné, abych vycestovala.
Říkali, že nemám být tolik nadšená ze svojí práce, protože jednou budu stejně muset dělat „skutečnou“ práci a pak mě humor přejde.
Nechápali, když jsem v 5 hodin odpoledne zvedla z gauče na návštěvě a šla do kanceláře i potom, co se mě snažili opít, abych jim svou přítomností zůstala věrná. Nechápali, že sedím do půlnoci nad počítačem a zároveň je pohoršovalo, když jsem vstávala v 10 dopoledne.

A teď ve 20 si říkám, že když dodělám ty webovky, napíšu 3 maily a 2 články, tak si zítra třeba budu moct objednat letenky do té svojí vysněné Paříže, kde by mě sledovatelé televizních novin nepustili, protože tam určitě bouchne bomba.

 

Myslím, že někde nahoře jsem se trošku ztratila v pointě, nebo se mi spíš holka trošku rozprskla do více stran.
Každopádně jsem chtěla říct, že to, že všichni okolo mají zkažené léto, protože prší, neznamená, že vy si nemůžete užít objetí svého oblíbeného svetru a udělat si tak pěkný den.

můj vesmír je růžový, co ten tvůj?
5 (100%) 3 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka