Možná teď tě ta bolest zabíjí, ale časem zjistíš, že to bylo jen nezbytné posílení na tvé cestě za úspěchem

Tělo chlapce dopadlo na rozestlanou postel. Péřová peřina mu poskytla dopad jako do obláčku, ale i přesto bylo jeho tělo naplněno bolestí. V hrudníku mu divoce bilo srdce. Hlavou se mu proháněly milióny myšlenek. I přesto, že se jeho oči upíraly na bílý strop, uzavírající místnost před dešťovými kapkami, před očima měl stále onen obraz.
Na dívčině tváři zářil úsměv. Nebyl to ale ten úsměv, jaký znal. Nebyl to smích, jaký znával. Nebyl to zvonivý smích, který mu dodával světlo, kdykoli jeho myšlenky zabloudily do temných míst. Její smích zněl drsně. Její jindy čisté blankytně modré oči byly jako by vzdáleny na kilometry daleko.
Netušil, že náhodná procházka, naprosto impulsivní rozhodnutí, toho tolik změní.
V mysli mu stále vyvstával obraz, který způsobil bolest, jako by z jeho hrudi někdo vyrval srdce.
Drobná blondýnka poskakovala do rytmu hudby zaplavující celý park. Její hlas se mísil s hlasem, jehož doprovázela hudba, pomalu se dostávající pod kůži kolemjdoucích.
„…and I just love you so much.“ Při slovech vycházejících z jejích úst obrátila dívka svůj pohled k postavě stojící jen pár centimetrů od ní. Chlapcovo tělo se naplnilo panikou. Chtěl se otočit, nechtěl vědět, co nastane. Jeho tělo však nespolupracovalo s jeho myslí. Dívka bez jakýchkoliv okolků překovala několikacentimetrovou zábranu mezi ní a postavou patřící jemu, zcela neznámému klukovi. Ladnost s jakou se vyhoupla na špičky mu vyrazila dech. Její ruce se obmotaly kolem jeho krku a její rty se s lehkostí dotkly těch jeho. Chlapcův žaludek udělal salto. Opět to udělala. Opět ho zklamala. Z jeho rukou vypadla skleněná soška, která byla určená právě jí. Tříštění skla se rozlehlo parkem a narušilo tak hudbu, která park doteď naplňovala. Dívka sebou trhla a očima hledala původce onoho zvuku. Jakmile zahlédla bledou tvář chlapce, její srdce vynechalo úder a ona zalapala po dechu.
Chlapec beze slova hleděl do její překvapené tváře. Její hlas protl ticho, které je obklopilo a stejně jako její čin, vysálo z jeho těla všechnu energii.
„Lukáši …“ Chlapec cítil slzy, pálící ho v očích. Její kroky mířily k němu. On ale neměl zájem trávit s ní o vteřinu déle. „Já ti to vysvětlím!“
„Ne, nevysvětlíš! Už tolikrát se ke mě dostaly zvěsti o tobě a věcech, které děláš, když nejsi se mou, nikdy jsem jim nevěřil. Myslel jsem si, že nemám důvod věřit jim. Ale teď? Sbohem!“ Jeho hlas zněl tvrdě a neoblomně i přes nepříjemnou pachuť rozlévající se v jeho ústech.
Řetězec jeho myšlenek přerušilo jemné zaklepání na dveře. V jeho těle vyvolalo nepopsatelnou paniku.
„Luky … můžu dál?“ Dívčí hlas byl tlumen dveřmi. Údery jeho srdce se zklidnily.
„Jasně.“ Jeho hlas postrádal veškerý optimismus, veškerou energii, radost ze života. Dlaněmi si utřel slzy na jeho tvářích. Dívka, s níž do pokoje přišla květinová vůně a energie sálající do všech stran, se zarazila při pohledu na tvář svého kamaráda. Chlapcova tvář byla bledá. Jeho oči byly zarudlé od pláče a vlasy měl rozcuchané a odhrnuté z čela.
„Panebože …“ Dívčin hlas zněl o poznání vyděšeněji. Knihy, které držela v náruči nechala za hlasitého prásknutí dopadnout na psaní stůl a nejistými kroky došla k posteli. Nedbala na uhlazování šatů. Neohrabaně si sedla na postel a své čokoládové oči upřela do těch chlapcových. „Co se stalo?“ S touto otázkou se rozhlédla po místnosti. Na podlaze ležely cáry papírů a barevných fotografií.
Z úst chlapce se začala řinout slova. Jeho pocity byly tolik zmatené a společně se slovy vytvářely nesmyslnou změť čehosi. Dívka však pozorně poslouchala. Její hrudník pravidelně klesal a zvedal se, v jejích očích se ale zrcadlilo překvapení a odpor zároveň. Když chlapec utichl, v jejích očích se třpytily slzy stejně, jako v těch jeho. Bezmyšlenkovitě se k němu naklonila a objala. Chlapec pocítil nával lásky, jakou nepocítil už dlouhou dobu. Mohl si nalhávat, jak chtěl, že jeho přítelkyně byla pro něj ta pravá. Nebylo tomu tak.
„Sáro?“ Dívka vzhlédla k jeho očím zrcadlící otázku. „Myslíš, že to někdy bylo skutečné? Nebo ty byla celou dobu jen hra?“
Dívka naprázdno polkla. Jeho otázka ji nezaskočila tolik, jak by čekala, ona ale neznala odpověď, i když si to moc přála.
„To bys měl vědět ty. Můj pohled na věc ti nutit nechci.“ Její hlas zněl nejistě. Nechtěla mu svým názorem působit ještě větší bolest, než jakou cítil.
„Ale já se tě ptám. Chci to vědět.“ Na jeho čele se vytvořily vrásky.
„Vypadala jako anděl, ale uvnitř vládl ďábel.“ Na dívčině tváři se mihl stín. Už od začátku ji byla ta malá blondýnka nesympatická. Už od začátku měla chuť to svému kamarádovi vymluvit. On ale neposlouchal. Neposlouchal nikoho. Byl zaslepený její andělskou krásou, a tak jako všichni se spálil.
„Myslíš, že to je dobře? Že to bylo k něčemu dobré? Vidět jí tam? S ním?“ Chlapec stále upíral pohled k dívce. Uvědomoval si, že její oči jsou krásnější a upřímnější, než kdy jindy. V mysli mu stále výrazněji blikala slova, která ho bolela. Tolik upřímnosti a náklonnosti jako zrcadlily oči jeho kamarádky, tolik pocitů a emocí u své bývalé přítelkyně nikdy neviděl. Nikdy nepoznal její pravé já. On se zamiloval do anděla a tím také ona byla po dobu, kdy byla s ním.
„Víš, možná tě teď ta bolest zabíjí, ale časem zjistíš, že to bylo jen nezbytné posílení. Nezbytné posílení k tomu, abys našel něco lepšího, aby tě to něco naučilo a přineslo do života nové hodnoty nové zkušenosti a nové tváře, které budou důvodem tvého úsměvu.“ Dívčin hlas se nesl pokojem, odrážel se od zdí a nepříjemně vibroval v chlapcově mysli. Její slova měla na chlapce uklidňující účinek.
„Ty si myslíš to, co ostatní, viď? Že to bylo jen poblouznění.“ Jeho oči potemněly. Důvodem nebyla nedůvěra ostatních, důvodem byl fakt, že on sám tomu začínal věřit taky.
„Já ji znám dýl než ty. Ona to vždycky dělala. Pro ni to je jen pobavení. Chápeš, chvilkové rozptýlení od běžného stereotypu. Ona totiž nic jiného nemá. Pozornost kluků jako ty, je pro ní vším. Jinde pozornost nedostane. Doma rozhodně ne. Rodiče by si jí všimli jen, kdyby byla génius jako její bratr v jehož stínu musí dennodenně žít.“ Oči dívky zesmutněly. „Kdysi jsme byly kamarádky. Já ale nejsem a nebyla jsem zastáncem jejího chování ať už k tomu má jakýkoli důvod.“ Chlapec myslel na první setkání s oběma dívkami.
Zamiloval se na základě tváře. Díky andělskému úsměvu. Jeho láska patřila jedné z mnoha jejích masek a dostatečnému gustu k hraní her.
Ale kamarádku si našel díky Sářině povaze. Díky tomu, co z ní vyzařovalo. Ona si jeho sympatie získala díky upřímným očím, které až doteď nikdy pořádně neocenil. Kamarády se stali díky slovům a gestům, která dokázali tomu druhému nabídnout.
„Sáro … Děkuju.“ Jeho slova byla naplněna upřímností a vděkem. Na dívčině tváři se rozlil úsměv a beze slov se přitulila do jeho otevřené náruče.

Možná teď tě ta bolest zabíjí, ale časem zjistíš, že to bylo jen nezbytné posílení na tvé cestě za úspěchem
5 (100%) 2 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka