Miluj pro to, co cítíš, ne pro to co vidíš – 1. díl

Dívka se pomalu procházela parkem naplněným zpěvem ptáků. Kolem sebe slyšela útržky konverzací, slov a smích.
Na nose měla nasazené černé brýle s neprůhlednými skly, odrážejícími parsky slabého jarního sluníčka. Hlavou jí vířilo tolik obrazů, jak asi vypadá svět okolo ní. Jediné, čím si byla jistá, byl štěrk křupající pod jejími botami. Z její fantazie jí vytrhl prudký náraz a hlas plný rozhořčení.
„Jsi slepá nebo blbá?“ Hluboký hlas byl naplněn pohrdáním.
„To první.“ Dívčin hlas přeskakoval, jak hlasitě jí bilo srdce. Cítila se bezradně, když slyšela, jak se dusot a nadávky, mířené na její osobu vzdalují. Netušila kolik lidí jí pozoruje beze hnutí. Nezajímalo jí to. Zvykla si poslouchat šuškání lidí okolo. Trestem pro ní bylo být sama venku. Na místě, kde to neznala. Parkem, na jehož zemi právě seděla však vždy chodila s někým. Vždy měla po boku někoho, kdo svíral její paži a popisoval krásu rozkvetlých květin, či fontánu, jejíž hučení k ní doléhalo.
„Hej krásko,“ neznámý hlas přerušil její myšlenky, jak se vyškrábat zpět na nohy a znovu neklopýtnout. „Sedí se Ti dobře? Vedle Tebe je lavička, to by bylo určitě pohodlnější.“ Hlas patřil chlapci. Zněl vesele a mile. „Vstávej nebo ještě nastydneš.“ Dívka pomalu natáhla ruku. Prsty narazila do tvrdé desky lavičky. Mírně zaskučela. „Pojď pomůžu Ti.“ Chlapec jemně chytil její zápěstí a druhou rukou jí uchopil za odřený loket. „Byl to idiot. Ten co Tě srazil. Měl Ti pomoct vstát.“ Dívka si tolik přála vidět jeho oči. Nebylo to poprvé co tuto touhu cítila, bylo to však silnější než kdy jindy.
„Děkuju. Pomalu už si zvykám na lidi a jejich hrubost.“ Její hlas byl stále nejistý. Stále se cítila nesvá, když mluvila s cizími lidmi. Jako by oni viděli až do jejího nitra, zatímco ona  je nemohla zahlédnout, přes tmavé pláště, přes mlhu, která ji obklopovala.
„Ne všichni jsou zlí. Jen musíš pozorně hledat.“ Dívka cítila stisk chlapcových dlaní na jejich rukou. Cítila jak jejími žilami putuje adrenalin. Pociťovala chuť začít na něj křičet. Cítila tolik nespravedlnosti, jako už tolikrát. Znovu a znovu pociťovala důvod, proč zůstávala uzavřená ve svém pokoji, proč se uzavírala do svého světa fantazie. Proč jen zřídkakdy odlepila své prsty od klávesnice.
„Ale to není tak snadné.“ Její oči se plnily slzami.
„Jak to, že jsem Tě tady ještě nikdy neviděl. Chodím tady každý den. Venčím Ronyho.“ Chlapec upíral svůj pohled do sklíček dívčiných slunečních brýlí. Tolik toužil pohlédnout do jejích očí. Chtěl vidět vše, co se v nich schovává. To, co dívka zamlčovala. Chtěl zlomit tu hradbu, kterou odháněla všechny okolo.
„Ronyho?“ Dívka zaznamenala třes, který proběhl chlapcovým tělem. Ohromení, překvapení, nechápavost. „A k předešlé otázce, já moc ven nechodím. Je to těžší, než to vypadá, víš?“
„Proč ne? Vždyť svět je přece krásný. Jen se rozhlédni kolem sebe.“ Dívka nadále stála bez hnutí. Měla chuť plakat. Její odpověď však byla stručná a jasná.
„Jen pokud ho vidíš.“ Chlapec zalapal po dechu. Měl strach. Nechtěl vypustit své myšlenky. Nechtěl jí zranit víc, než mohl dotyčný, který ji před chvílí srazil k zemi. „Řekni to. Nebolí to už tolik, jako na začátku. Klidně se na to posaď, říkal jsi, že vedle je lavička.“
„Rony je můj pes. Zlatý retrívr. Sedí Ti u noh. Musíš být úžasný člověk jen tak k někomu nejde. Cítí to, jací jsou lidé uvnitř, i když je teprve štěně.“ Chlapcova slova byla plná něhy. Dívka si jen v náznacích dokázala představit, jak chlapcovy oči září. „Klekni si a pohlaď si ho.“ Cítila, jak jí jeho ruce přidržují. „Hodný Rony. Pozdrav slečnu.“ Chlapec jemně uchopil dlaň dívky, natáhl její prsty, stisknuté v pěst a ruku jí přidržel v úrovni jejich kolen. Pak už jen cítila drápky vybroušené o asfalt, drsný povrch psích polštářků na tlapkách a teplo.
„Pomůžeš mi ho pohladit, prosím?“ její hlas zněl úzkostlivě a nervózně.
„Jasně.“ Trvalo to jen malou chvíli, než dívka ucítila na své dlani hřejivou srst. Byla hebká. Představila si zlatavou psí srst. Jeho upřímné čokoládové oči. „Jak se vlastně jmenuješ?“ Chlapec s úsměvem přihlížel k dívčiným jemným pohybům ruky. Zkoumal úsměv na její tváři. Přemýšlel, zda dívka ví, jak moc okouzlující a krásný její úsměv je.
„Samanta, ale všichni mi říkají Sam. Tohle je Rony, jak už vím a Ty jsi?“ Měla tolik otázek, než jen jaké je chlapcovo jméno.
„Já jsem Alexandr, ale všichni mi říkají Alex.“ Dívčin úsměv se prohloubil. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jí něčí slova vykouzlila úsměv na tváři. „Jak to, že dnes jsi tady sama?“ Jeho zvědavost předčila všechny jeho zábrany.
„Nejsem. Nebyla jsem. Vzala mě sem kamarádka,  jen šla pro zmrzlinu. Vypadá to, že se s někým zapovídala. Dlouhé zrzavé vlasy, nevidíš ji někde?“ Chlapec se rozhlédl okolo. Jeho pozornost upoutala dívka s vlasy vlnícími se do půli zad. Zrzka se bavila s chlapcem o hlavu vyšším než ona sama.
„Stojí u zmrzlinového stánku a zbožně kouká na kluka, který vypadá jako by vypadl z filmu o upírech. Bledý a dokonale upravený.“
„Matyáš,“ Dívčin hlas zněl otráveně. „Je do něj zamilovaná už od první třídy. On je ale idiot. Zajímá se jen o svůj odraz v zrcadle, všichni ostatní jsou vzduch. Byli jsme kamarádi. Stali jsme se cizími neznámými, až když jsem začala nosit černé sluneční brýle i v zimě, a nebyla schopna docházet a fandit mu při fotbalových zápasech.“
„Je hloupý. Vzhled nemění lidské vlastnosti. Nemění jejich podstatu a to, kým jsou.“ Alex si odfrkl. „Tvoje kamarádka už sem jde. Nemá mě ráda, cítím to. Dívá se na mě jako na vraha.“  Sam se zasmála.
„Nedívá se na Tebe. Dívá se na mě. Jsi první cizí člověk, kterého jsem k sobě pustila blíž, než s odstupem pěti metrů.“ Usmál se. Myšlenka na to, že Samanta se za chvíli zvedne z lavičky a už nikdy ji neuvidí, ho až překvapivě moc udeřila.
„Oh Bože Sam, jsi v pořádku?“ Vysoký dívčí hlas vyrušil Alexe z myšlenek. „Co se stalo? Máš špinavé džíny a odřený loket.“ Hlas dívky zněl překvapivě, ale zároveň útočně. Alex si byl jistý, že by dívka zlomila vejpůl každého, kdo by se její kamarádky jen dotknul. Uklidněním pro něj bylo, že není jediný, kdo na Sam vidí něco kouzelného, co nesmí být zlomeno, zraněno ani jinak poškozeno. „Na, podrž!“ Rusovláska vrazila chlapci do ruk dva kelímky se zmrzlinou. Zmrzlina v obou kelímcích byla téměř tekutá. Alex si odfrkl. Taková škoda mražení kvůli klukovi, který má ego větší než IQ.
„Samanto, moc se omlouvám, já .. byl …“ Sam nechala svou kamarádku domluvit.
„Matyáš. To je v pořádku Nat. Našla jsem si aspoň dva nové kamarády.“ Na třech tvářích se rozlil úsměv. Samantin úsměv zrcadlil radost z jejího nového posunu vpřed. Bylo to poprvé za celou tu dobu, kdy neměla strach. Kdy se s někým cizím cítila v bezpečí. Alexův úsměv byl zcela spontánní. Samantina slova ho hřála u srdce. Kamarád. Značilo to nový začátek. Ne konec, jak si myslel. Natáliin úsměv vyobrazoval radost, ale také zklamání. Doteď to byla ona, na koho se Sam obracela. Byla jediná, které věřila. Kromě Samantiny rodiny a jí nebyl nikdo, komu by se Sam uměla otevřít a nechala ho ovlivnit svůj život.
„Měly bychom už jít, Sam. Tvoji rodiče budou mít strach.“ Samina tvář zkameněla. Až, když Natálie vyslovila tato slova, uvědomila si, že to je asi naposledy, kdy mohla trávit čas s Alexem.
„Dej mi minutku.“ Samanta se otočila směrem, ze kterého slyšela dýchání a cítila teplo něčího těla. „Alexi?“ V jejím hlase byla znatelná otázka. „Mohli bychom zůstat v kontaktu, prosím?“ Poslední slovo téměř zašeptala. Cítila horkost v jejich tvářích. Znervózňovalo jí ticho, které nastalo. Netušila, jak moc se Alexův úsměv prohloubil. Jak moc se rozbušilo jeho srdce.
„Jasně. Budu moc rád Sam.“ Samanta se usmála.
„Nat, prosím, dej mu můj email.“ Sam se ani nepohla. Na nohou ucítila teplo. Rony se dožadoval její pozornosti. Opatrně ho pohladila. „Alexi?“ Její hlas zněl tolik plaše. Doufala, že se na ni dívá. Že jí slyší, že ji poslouchá. „Mohl bys mě prosím obejmout, udělal bych to sama, jenže …. Chtěla bych ti poděkovat.“ Sam sebou mírně cukla, když ji objaly silné paže. Alexův stisk byl však přiměřený. Jako by svíral diamant. Lehce, ale natolik pevně, aby se přesvědčil, že je to skutečné.

DRUHÝ DÍL ->

Miluj pro to, co cítíš, ne pro to co vidíš – 1. díl
5 (100%) 6 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Kája napsal:

Nádhera, těším se na pokračování:-)