Miluj pro to, co cítíš, ne pro to co vidíš – 2. díl

PŘEDCHOZÍ DÍL

„Samanto, máte návštěvu.“ Hlas ženy se rozlehl domem. Sam odlepila své prsty od klávesnice. Instinktivně se otočila ke dveřím, které během pár vteřin zavrzaly. „Nějaký Alex tvrdí, že se znáte.“ Samantina tvář se rozjasnila. Ostatně jako vždy, když se jednalo o Alexe.
„Ano známe se. Anno, mohla bys ho přivést prosím. Děkuji.“ Ticho, které nastalo, Sam znervózňovalo. Bylo to poprvé. Jindy pro ni ticho bývalo uklidňující. Útěk od všech a všeho. Tentokrát pro ni bylo vrznutí dveří vysvobození.
„Čauko princezno.“ Sam se usmála. Takhle ji oslovoval jen on a její otec. Tento hlas patřil Alexovi. Na jeho tváři zářil úsměv. Nedokázal to slovy popsat, ale Samina přítomnost pro něj byla tolik komfortní. Jako by se znali léta. Uběhlo jen pár dní od jejich setkání, ale oba dva se znali téměř dokonale. Existovala jen jediná otázka, která zůstala uzamčena v Alexově mysli. Měl strach se zeptat. Bál se, že by mohla být pro Sam bolestná.
„Ahoj.“ Samina stručná odpověď neznačila znechucení jako ve většině případů a její široký úsměv toho byl důkazem. „Přivedl jsi Ronyho?“ Chlapec si až po pár minutách ticha uvědomil, že jeho kývnutí nebylo pro Samantu dostačující odpovědí.
„Přivedl. Chceš jít do parku?“ Alex si nebyl jistý svou otázkou. Obával se její odpovědi, obával se toho, jak se bude cítit. Za těch pár dní zjistil, že pro Sam je velice důležité, cítit se bezpečně, cítit se v něčí společnosti dobře. Nedivil se jí. Byla jediný člověk, kterého Alex znal, který soudil lidi pouze podle pocitů. Podle toho jak se k ní lidé chovají, jak se s nimi cítí.
„Moc ráda.“ Samantina tvář se rozzářila víc než předtím. „Myslíš, že by mě dokázal vést?“ Z jejího hlasu byla cítit naděje. Alex si uvědomil, že je to poprvé, kdy má možnost pohlédnout do jejích očí. Byly tolik krásné. Čistě modré jako oceán ve slunečném dni. Nezrcadlily však vůbec nic. Byly prázdné. Bez jakýchkoliv pocitů, jediné jasně viditelné v jejích očích, bylo světlo pronikající do pokoje otevřeným oknem.
„Nejspíš ne. Není cvičený, ale mohl by být. Je ještě štěně, mohl by se to naučit.“ Alexův hlas zněl nejistě. Zlatý retrívr budící ho každý den byl tolik živý. Měl tolik energie, tolik štěněčí lásky, kterou ukazoval každou sekundu, kdy mohl. Musel však uznat, že byť byl se Sam jen jednou a jen krátce, tak se choval jinak než jindy. Byl mírumilovnější, klidnější, jako by sdílel jeho strach, aby Sam neublížil.
„Opravdu?“ Tvář dívky zářila jako hvězda na noční obloze. Vypadala tolik šťastně a živě. Vypadala téměř jako jiný člověk, než ten, jehož tehdy potkal v parku. Tehdy nevypadala, jako by žila, spíše jen přežívala. Její tváře byly bez výrazu, plné smutku.
„Myslím, že by to šlo. Jenom bys musela nějaký ten pátek počkat.“ Chlapec se usmál, bylo to poprvé, kdy vypustil z pusy něco takového a bral to se 100% jistotou.

* O 8 měsíců později *
„Ahoj Sam.“ Alexovy oči se rozzářily, když zahlédl tvář dívky. „Nat.“ Kývl směrem k rusovlásce, která si ho stejně jako vždy, měřila kritickým pohledem.
„Ahoj Alexi.“ Samantiny koutky úst se roztáhly do úsměvu a otočila se za směrem jeho hlasu. Co bylo pro ni vždy překvapením, byla Ronyho hlava, kterou ji vždy pokládal do klína. „Ahoj Rony.“ Pomalými a jemnými pohyby hladila psa po jemné srsti. „Ty jsi vykoupaný frajere, jakápak slečna bude mít tu čest jít s tebou na rande.“ Alex se usmíval. Dával si na čas s odpovědí. Vždy ho udivilo Ronyho chování. Už od prvního setkání věděl, že ze Sam vyzařuje něco jiného, než z lidí kolem, jeho pes to bral jako dar. Samantina pozornost a přítomnost pro něj byla vzácná, stačilo jen její jméno a jeho uši zaujaly místo vysoko na hlavě a v jeho očích se zrcadlilo něco, co ho očarovávalo stejně jako jeho pána.
„S Vámi slečno Samanto.“ Alex se lišácky usmíval. Natálie si jeho výraz měřila s nechápavostí a mírným odporem. „Rony je pyšným absoluventem kurzu pro vodění slepců. Od teď je to tvůj osobní strážce.“ Sam zalapala po dechu a úsměv na tváři se jí rozšířil. Cítila, jak jí srdce tluče rychleji než normálně. Jedním z důvodů bylo překvapení, radost … Druhým důvodem byly Alexova slova: „pro vodění slepců“ Alex byl jediný, kdo se s ní bavil na rovinu, v tom byl jejich vztah jiný. Nebyl takový však vždy. Sam cítila jeho nervozitu při prvním i druhém setkání. Vše se změnilo, když mu pověděla vše co cítila, celý její příběh … Věděla, že na ni pohlíží jinak. Už pro něj nebyla jen křehkou porcelánovou panenkou.
„Opravdu? To jsi udělal pro mě?“ Samanta cítila slzy pálící ji v očích. Byly to slzy dojetí a štěstí. Byla zvyklá na chování lidí, které se tolik lišilo od dob před nehodou. Lidé se k ní chovali jinak, ne však líp. Tím vším se Alex lišil. Choval se k ní jako k vzácnému diamantu. Jako k něčemu, co jeho srdce zná a miluje celý život. Sam ucítila jak jí po tvářích stekla první slza. Nedostávalo se jí slov. Snažila se zklidnit svůj dech. Jemný dotek na jejích tvářích ji však natolik překvapil, že její srdce začalo tlouci rychleji, než kdy před tím. Najednou cítila ve tvářích žár. Hlavou ji probleska vzpomínka. Seděla u ohně s přáteli. Jejich smích se rozléhal po tiché louce zahalené v šeru letního večera. Zneklidňující a nepříjemná pro ni byla druhá část vzpomínky. Pamatovala si jen záblesky. Tiché šeptání přiopilých kamarádů. Oslepující silný žár ohně a křik. Její ruka prudce vystřelila k tváři, na níž spočívala Alexova dlaň a jemně stírala slzy, kutálející se po rozpálených tvářích. Samina dlaň jemně sundala tu Alexovu z její tváře a propletla své prsty s těmi jeho. Ignorovala slova její kamarádky.
„Chci se s Vámi jít projít. S tebou Alexi a s Ronym.“ Sam bez hnutí seděla na lavičce. Otočila se na Natálii, kterou cítila vedle sebe. „Děkuji, že jsi mě sem přivedla Nat. Alex mě pak doprovodí domů, chtěla bych doma představit svého nového strážce.“
„Dávej na ni pozor!“ Natáliin hlas zněl přísně a neúprosně. Sam až příliš překvapil pocit provinilosti, který cítila. Podtón v Nátáliině hlase se však tolik lišil od pocitů zrcadlících se v jejích očích. Ona sama to nedokázala popsat. Samanta pro ni byla jako sestra. Po všem, co se stalo, měla pocit, že na ni musí dávát pozor, že ji musí ukázat,jak být šťastná, nedokázala to. Ale Alex ano. Na jednu stranu ho nenáviděla, protože to byl on, kdo Sam ukázal jak být šťastná, ne ona, ale na druhou stranu ho milovala, za to že jí zvedl, když byla sražená na kolenou. Nat se sklonila k Ronymu, který ji upřeně sledoval svým nevinným psím pohledem. „Dávej mi na ni pozor frajere.“ Neváhala a objala psa. Jeho zlatá srst jí zašimrala na tvářích. „Voníš po levanduli.“ Nat se usmála na Alexe. Její rty neslyšně naznačily slova „Děkuji.“ Alexovy oči zazářily stejně jako jeho úsměv.
„Neboj,dáme ti na ni pozor. Za takový projev lásky se Rony vrhne i na pampelišku, aby byla Sam v pořádku!“ Na tvářích všech tří se rozlil upřímný úsměv. Všechny Samantiny obavy se rozplynuly, jakmile se ocitla v objetí své kamarádky. Nedokázala to logicky odůvodnit, ale věděla, že je Nat šťastná za ni. Obě si byly moc dobře vědomy, že Sam našla někoho, kdo její nový život chápe, kdo ji respektuje a pomáhá ji najít cesty, jak se naučit usmívat nad vůní květin, místo slz ze smutku, že nemůže květiny vidět …

Miluj pro to, co cítíš, ne pro to co vidíš – 2. díl
5 (100%) 6 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka