láska až za hrob.

Každý se jednou zamiluje a většina už to někdy zažila, jedny z těch dětských lásek, pubertálních úletů, nesprávných voleb nebo celoživotních lásek.
Kdykoli se to stalo, řeknu Vám, že ať už to byla chyba nebo celoživotní výhra, na začátku Vám všem zářily oči. Nemyslím jen při pohledu na svého prince/princeznu. Váš pohled zjihl, úsměv se prohloubil a čišela z něj radost. Zkrátka vypadali jste, jako by Vás někdo zabalil do cukrové vaty a poslal na výlet za jednorožci, na louku s nikde nekončící duhou.
Většina z těch lásek nevydržela. Možná že zrovna teď je čas na známé flashbacky – tváře, úsměvy, doteky, okamžiky- nebo je to chvíle ohlédnout se na svou drahou polovičku na druhou stranu pokoje.
Každopádně na světě existují dva pohledy na lásku, na vztahy. Ona krásná věc, která vydrží navěky – zamilovanost (na začátku vztahu) nebo sračka bez budoucnosti (hádky, rozchody a následné deprese).
Pravdou je, že kolem sebe mám oba dva příklady (rodina, přátelé), to co vydrží na věky, láska až za hrob (a to doslovně), ale také ignorace a jed stříkající na všechny strany a věřte v tomhle případě by rozvodové řízení bylo rajskou zahradou pro všechny zúčastněné i přihlížející.
Ale zpátky k snění pohádce napsané životem …
Když jsem se narodila, svět už postrádal člověka, který ze všech příběhů vycházel jako úžasný, můj děda, tátův otec, babiččin manžel. A i přesto, že mě nikdy nechoval jako malé škvrně v peřinkách, nebral na výlet, ani se nezúčastnil žádné z rodinných akcí, bez toho abych měla v paměti vrytou jeho tvář, o zážitky s ním jsem nebyla ochuzena. Jedna z nich je zápletkou celého tohoto příběhu.
Babička většinu svého života trpěla cukrovkou a jednou to vyvrcholilo do stádia, kdy nebyla jiná možnost, než nemocnice, operace, amputace končetin a dlouhodobý pobyt v nemocnicích, rehabilitačních centrech a jiných podobných institucích, které její zdravotní stav permanentně zhoršovaly. V tu chvíli se její byt stal jen opuštěnými místnostmi a jediné živé, byly mé vzpomínky na dětství a květiny – a že jich bylo požehnaně – které čas od času potřebovaly vodu. A tady začíná příběh (upozornění: nejsem blázen ani narušená).
Vešla jsem do známého bytu, zatuchlina a vůně obyčejného mýdla unikající ze skříňky v koupelně. Všechno stejné a zároveň něco jinak. Myslím, že nikdy předtím ani potom jsem necítila úzkost jako tehdy. Úzkost svírající mi hrudník, stahující mi plíce. I přes prázdné pokoje jsem cítila, že tam někdo je, věděla jsem to a věděl to i můj doprovod. A potom co za prosklenými dveřmi ložnice prošel/proplul stín, všechno mi bliklo. Žádné jméno, žádná tvář, ale pojem: děda. Jako puberťačka jsem odcházela vyděšená a zmatená, po pár dnech mi ale všechno do sebe perfektně zapadlo … Mezitím, co já jsem se potýkala se zmatkem, doktoři nestačili valit oči nad zázrakem, dějícím se před jejich očima. Výsledky všeho, co se babčina zdravotního stavu týkalo, se rapidně obrátily k lepšímu. A myslete si, že jsem blázen, beznadějný romantik, šílenec s posunutým vnímáním světa, cokoli … Ale ten den v bytě jsem se jen přichomejtla do procesu hledání. Jeho životní láska byla na pokraji, stála na kraji útesu a on ji stáhl zpět. Našel si ji, miloval ji natolik, že porušil nebeské zákony. Láska není sobecká, to jen lidé jsou, a pointa je v tom, že on už dávno nebyl člověk, stále ale choval lásku k osobě na druhé straně …

láska až za hrob.
4.8 (95.56%) 9 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
ilyfuhull napsal:

Krásný článek, je mi líto tvé babičky…
Popravdě ani nevím co k tomu článku napsat, jsem tak nějak abych řekla „rozladěná“. Článek se ti vážně povedl ♥

http://ilyfuhull.blogspot.cz/