kontrasty a stupidity života.

Najednou když procházím v 10 večer unavená, nebe ještě mírně zbarvené do romantických barev západu slunce. Po pravé straně rodinné domy, kde se nesvítí, protože zítra je pracovní den a to pro studenty a dospělé znamená brzké vstávání a já nejsem ani jedno, proto si užívám prázdnotu ulic kolem mě. Po druhé straně nemocnice, kde lidé bojují o život nebo naopak přicházejí zcela nevinní a v sladké nevědomosti na svět.

Po pár hodinách s přáteli/ kolegy/ vrstevníky svých rodičů, kteří nemají tušení, co chtějí dělat, kam jdou nebo se schovávají za různé nálepky: kouč, nebo slátanina slov, které nikdo stejně nerozumí.
V tu chvíli si uvědomuju, že asi nejsem až tak v prdeli jak jsem si myslela.
Maturitní vysvědčení doma na stole, řidičák v peněžence a několik dní a hodin ve společnosti dospělých za mnou. Největší zkoušky za mnou.
A zdá se, že jsem ve všech uspěla. Je mi gratulováno k jedničce z angličtiny, ale to vlastně vůbec není důležité, protože je mi říkáno, že nepůsobím tak marně, jak se cítím. Že prej nepůsobím tak nejistě, jak se cítím – a ve skutečnosti je ze mě klubko nervů – že prej by do mě neřekli, že nerada mluvím před lidma. Je mi říkáno, že v určitých ohledech je ke mě vysílán obdiv, že dokážu plavat ve světě dospělých, i a když se svojí 19 na krku se věkově k nim řadím, něco uvnitř křičí, že se naopak topím.

A pak je tady ta nemocnice… A v tomhle kontextu je to všechno úplně hrozně moc nedůležité. V tu chvíli se zdá být důležité jen to, že jsem tady a mám šance to zkoušet dál.

A možná, že jednou, až se ti všichni s jejich šílenýma nálepkama přestanou za ně schovávat, tak já si konečně uvědomím, že to nepotřebuju. Ty nálepky. Koučka, spisovatelka, mentor, youtuber, online marketingový poradce, budha ukazující Vám pravou podstatu života, prostě to bude jenom: dělám to a taky tohle a dělám to protože to miluju a jsem šťastná.

Ne nejsem opilá, jenom má prostě jednu z těch svých chvilek,
kdy západ slunce zbarvuje i mé myšlenky ne jen oblohu.

A taky je to tak trošku důkaz mého 13. bodu v článku:
19 v 19.

kontrasty a stupidity života.
5 (100%) 4 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
onepatas napsal:

Nápodobně… Člověk dostane od společnosti spoustu rolí, další si vytváří sám a najednou musí být to a taky tamto, toto ne a tamto jo… A já abych se z toho potento a hlavně to nedal najevo. Říkával jsem si, že být já hlupák, protoducha, bylo by vše lepší, jednodušší, takové přirozenější? Teď to vidím jinak. Vždyť co, jse tu na omezený čas a kdo ví, zda mě zítra na kole nesejme kamiónek (úplnou náhodou mi o tom dnes vyjde článek =D) a já už zítra nebudu? Své priority znám, a to jsou mí kamarádi, a tak jim věnuji tolik času, kolik jen jde… A úsměv? Ten nic nestojí, není to sůl, aby se jím šetřilo!

Tomáš napsal:

Lepši je nedospět. Zůstat upřimným a nadšeným dítětem …

onepatas napsal:

Takového mám kolegu v práci… Je to fascinující vidět, jak si během pracovní doby vyjde z haly jen pro to, aby si aspoň na chvíli užil ten pocit, kdy mu kapky jemného deště padají do tváře.