Je zvláštní, jak den za dnem se nic nemění, ale když se podíváme zpět, všechno je jiné …

Vždycky tomu tak bylo.
Vždycky se mi zdálo, že každý den je zaběhlý stereotyp.
Vstát, jít do školy, vrátit se domů, prosedět celé odpoledne nad knížkama nebo u počítače, jít spát. A znovu. A znovu. A znovu.
Pak jednou za čas, kdy jsem zapátrala v myšlenkách. Když jsem se rozhodla prohrabat se svými pocity. Hodně věcí bylo jinak. Tehdy se mi zdálo, že se nic významného nedělo. Pořád jsem byla ta neviditelná, malá šedá my(i)ška.
Něco se ale změnilo. Upřímně řečeno, změnila se spousta věcí. Spousta mých pocitů. Změnilo se mé chování, můj postoj k lidem, mé názory, mé myšlení. Jako by se pro mě změnil celý svět – svět ve, kterém jsem žila.
To co pro lidi bylo zcela normální a přirozené pro mě bylo téměř nereálné.
Žila jsem ve vlastní bublině. Ve vlastní fantazii, kde jsem byla šťastná. Chodila jsem s hlavou v oblacích. Vytvářela jsem si svůj vlastní svět, kde jsem měla život podle svých představ. Byla jsem někým jiným, někým koho měli ostatní rádi, kdo měl rád sám sebe.
Poslední půl rok. Poslední 3 týdny. Tolik jsem se změnila. Dělám věcí, které mě kdysi děsily, ale i přes to patřily do běžných životů všech ostatních – nebo tak jsem to tehdy viděla.
V posledních třech týdnech jsem překonala tolik svých bariér. Tolikrát jsem vykročila z toho běžného, nudného stereotypu.
Už několik dní bloudím v myšlenkách. Přemýšlím, co se stalo. Uvažuju, zda jsem tuto změnu zapříčinila já. Moje myšlenky se ale pořád upírají k osobě, která za poslední půl rok změnila mé pocity kolující mým systémem.

Měla jsem dny, kdy jsem přemýšlela, zda někdy dospěju. Zda si najdu kamarády, zda budu normální. V těch dnech jsem se konečky prstů dotýkala dna.
Dnes už mám odpovědi na své tehdejší otázky.
Nevím, zda někdy dospěju, protože být dospělá, být fez fantazie to je svět, který mě stále děsí.
Být normální? V dnešní době nevím co je normální. Normálnost je relativní pojem. Něco co se během pár vteřin může změnit na zcela divné a nepřijatelné.
Možná nejtěžší bod. Najít si přátele. Nemyslím lidi, kteří mě odpinkávají slovy na pozdrav a během pár vteřin taky slovy na rozloučenou. Mám na mysli lidi, se kterými se můžu bavit o banálnostech a přesto se smát a cítit se dobře. Lidi, jejichž srdce je pro mě otevřené. Zdálo se to být nemožné, nereálné, ale nakonec i přes odřená kolena, přes oči zality slzami jsem našla postraní uličku, kde jsem našla tváře s úsměvy na rtech.
Možná neuvěřitelné, ale stačilo jen málo. Stačilo přepnout se z nenávisti a odporu a akceptovat vše kolem mě a zvolit si cestu, kterou je možno jít jen s odhodláním najít krásu v maličkostech.

 

Je zvláštní, jak den za dnem se nic nemění, ale když se podíváme zpět, všechno je jiné …
5 (100%) 1 vote

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
onepatas napsal:

Krásný článek… Díky za něj!