jak dostat inspiraci na svou stranu? 

Nejsem stroj, ale někdy ze sebe vysypu 10 článků v řadě – a to bez přehánění!
A někdy prostě jenom tak sedím, s jistou frustrací koukám na bílou plochu textového editoru a bičuju svůj mozek, aby vyplivl něco, co pořád dokola jen nekřičí: káva! víno! káva! jídlo! hele venku prší! 
V těch chvílích beznaděje, deprese a frustrace ze své vlastní neschopnosti nechápu, jak jsem den předtím mohla napsat tolik slov, “ušpinit” tolik stránek a poskládat své myšlenky do něčeho co dává smysl a má někomu co říct.
Bývá to opravdu stresující, když si uvědomím, že tohle je sakra moje práce a koníček zároveň!
A to jsou ty chvíle, kdy pročítám všechny ty věci, které jsem napsala v jednom z těch svých záchvatů. Zkrátka snažím se najít inspiraci přímo na místě činu. 

Nedávno jsem si zase jednu takovou blbou protrpěla znovu.
Typicky jsem se ubrala ke starým zvykům a začala jsem rozťukávat jednotlivé soubory v počítači. Jeden po druhém. Měsíc po měsíci.
Všechny ty články, které jsou veřejně dohledatelné (takže to nejsou jen přeludy fantazie!).
Všechny ty usměvavé nebo i uplakané vzpomínky. Úsměvy, slova, objetí. Hloupé komentáře, nebo naopak povzbudivé pohlazení.
Všechny ty opilé monology skládající se převážně ze slova “vole” opakujícího v deseti slovné větě 5x.
Všechny ty úsměvy od kluka, který mě má možná opravdu rád nebo si se mnou jenom hraje.
Všechny ty příběhy, které měly pointu jen v tom, že byly vtipné, nebo naopak ony šíleně důležité životní lekce.
Skupinka kamarádů smějící se v parku na dětském hřišti.
Noční odchod z kanceláře a nekonečný rozhovor se 2 kamarády jen o pár let starších než já, o jejich “mládí”, otravě alkoholem a taky, kdo je odvážnější, když přijde na téma drogy.
A to je právě ono!
Lidi.
Ty pasivní pozdravy v kanceláři. Aktivní a usměvavé rozhovory v kuchyňce. Rozhovory, které slyším přes zdi, na ulici, v kavárně, při obědě … Večírky, které trvaly až do rána a končily filozofickými diskusemi. 
Všechno to, jak se na mě lidi kolem dívají. To, jaký příběh vypráví jejich oči, když se baví se svými kolegy/přáteli, nebo na mě samotnou, když zachytím jejich náhodné pohledy plné myšlenek, které ne a ne poskládat do slov.

Nejde ale o to, že dospělí lidi jsou inspirací sami o sobě, bylo tomu tak vždycky.
Kamarádi, spolužáci. Jejich příběhy, úsměvy, protivné připomínky a puberťácká kritika. 

Není to tak, že by všechny ty věci, které jsem kdy napsala, byly o nich. Nejsou o nikom! Jsou o tom, jak je vidím já. Jak vidím všechny ty lidi, které nejspíše ani pořádně neznám. Jsou o pocitech, které díky nim cítím. Ať už vřelým objetím počínaje, nebo šílenou úzkostí, že nejsem dost dobrá, konče.
O tom, co si představím, když tupě zírají před sebe do prázdna nebo pohledem soudí člověka před sebou. 

A nejvíce těch šílených záchvatů přichází ve chvílích, kdy sedím v hloučku lidí a jen poslouchám. Sedím, nic neříkám a poslouchám, jak vykládají. Je jedno o čem. Zda o tabulkách v Excelu, cestě do Brna, opilé rvačce nebo konferenci za lidská práva. 

Čas od času se to prostě vyplatí jen tak sedět, dělat, že tam možná ani nejste a nechat se inspirovat … 

jak dostat inspiraci na svou stranu? 
5 (100%) 3 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka