Darkness. That’s where demons hide.

“Víš jak jsi říkal mít všechno v p**i? Snažím se. Snažím se aby mi to bylo všechno jedno. Ale už jenom to zní tak hloupě a vtipně zároveň. Ale nefunguje to.
Já se totiž bojím. Bojím se normálních věcí. Bojím se věcí jako například lidi, pocity a emoce, vztahy, toho že lidi otravuju, toho že je zklamu. A nesnáším to. Z toho vyplýval že nesnáším sebe.” Udělal krok ke mě. A nadechl se.  “Ne. Nechoď tak blízko je tady celkem dost temno.” Prskla jsem jako kočka. Necouvl zpět. Jen zůstal stát a koukal na mě svýma čistě modrýma očima jako oceán. Ztěžka jsem dýchala a v krku mě tlačila všechny ta slova, která chtěla spatřit světlo světa. “Nejde to. Nechápu jak to děláš. Jdeš a neřešíš to. Já jdu a mám pocit, že mi exploduje hlava. Moje myšlenky … Ale vlastně ne jenom normální myšlenky jako, víš co myslím: hmm ta sukně je pěkná, kde ji asi koupila. Moje myšlenky jsou jako peklo chápeš?! Nepřemýšlím nad tou sukní ale na tom jak hloupě bych v tom vypadala já. A pak se na to nabalí další a další a dojde to k jedné z těch mých fóbií. Začnu se klepat a všechno vevnitř mě se uzluje!” Rukama jsem naznačila mačkání papíru a jeho následné trhání mé ruce naznačili jako bych držela bombu a ta explodovala.
Dívala jsem se na něj ale pomalu si z hrůzou uvědomovala, že už není jednou z mých kotev. Jako by se přetrhlo lano. On byl jedním z důvodů, proč jsem to tady začala znovu milovat, ale teď ….? Najednou jsem chtěla zase pryč. Moje snová Francie se zase jevila jako skvělý nápad. Nechat to všechno za sebou, vykašlat se na všechno ve chvíli, kdy by se letadlo odlepilo od země.
“Jednoduše bys za sebou měla nechat svou minulost. Všechno jaká jsi byla je pro tebe jako pouta.” Zaťala jsem zuby. Snažil se znít klidně, jako by má slova za sebou nezanechala šrámy, ale v hlase mu zaznívala panika a obavy. “Necháváš se strhnout očekáváním lidí. Všichni od tebe neočekávají nic víc, než jen že budeš sedět a možná jednou za čas z tebe dostanou odpověď. Neočekávají nic víc než že ze školy přijdeš domů a nikoho nepotřebuješ, že páteční večery budeš trávit ve svém pokoji s knížkou. Zboř to. Zboř jejich představy o tobě samotné. Řekni co si doopravdy myslíš ne jen to co chtějí všichni okolo slyšet. Seber se, jdi ven a opij se. Koho to zajímá?! Udělej to co tel v tu chvíli právě napadne, neřeš následky na to bude dost času až budeš sedět na záchytce na policejní stanici, nebo hasiči budou hasit barák … Možná že pak už se nebudeš muset tolik snažit mít to všechno v p**i. Chápej pak už se nebudeš starat o ostatní a ty samotná pak budeš mnohem volnější.”
“Pleteš se, pak přijdou na řadu výčitky. A výčitky nejsou jen následkem špatných rozhodnutí, je to jako rituál po všem co udělám.” Smutně jsem na něj pohlédla. Ctila jsem všechnu tu bezmoc, vztek a opovržení jako on a za všechno tohle jsem měla chuť dát si facku.

Darkness. That’s where demons hide.
4.7 (93.33%) 3 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Katelin napsal:

Maličko jsem to nepochopila. Ten první je kluk, ale myslí na to, jak by na něm vypadala sukně. Ta druhá je holka, na prvního mluví v ženském rodě, ale on o sobě mluví v mužském…

Míša Gřešková napsal:

Celé to je z pohledu dívky, která mluví na kluka. Zkus si to přečíst ještě jednou, psala jsem to v jiném editoru a když jsem to dala na web rozhodilo se řádkování a jevilo se to úplně jinak, než by mělo. Možná to teď bude srozumitelnější …