čekání na život.

Už strašně dlouho čekám. Čekám, a čekám a čekám, a čekám … A pořád nic.
Vždycky jsem byla člověk, který raději zalezl do svého pokoje, zavřel za sebou dveře, pustil hudbu a uzavřel se do bubliny. Vždycky mi to vyhovovalo a vždycky jsem říkala jednou … Jednou to bude jiné, ale teď ještě ne.
Dospívala jsem. Vystřídala školu, poznala nové lidi a najednou jsem chtěla ať je to teď! Ať už to přijde, ať už začne ten život, jako bych ale nemohla najít dálkové ovládání, jako když se zapíná televize, jako když nemůžete najít ovládání a víte, že oblíbená televizní show už dávno začala.
Přestal mě bavit stereotyp, ale pořád jsem žila ve své bublině zavřená ve svém pokoji, jen s větším pocitem nedočkavosti a perfektními scénáři v mé hlavě.
A přišly chvíle, které se podobaly tomu životu na, které jsem čekala. Není to tak dávno, co se věci daly do pohybu.
Začalo to chvílemi, které mohly být klidně jen iluze. Motání hlavy, smích, radost, vřelá objetí, nové a doposud nepoznané, překonané strachy a obavy, splněné sny. A pak se to pomalu přehouplo v začátek dokonalého léta. Všechno bylo jiné než doposud. Naučila jsem se – nebo jsem možná byla donucena – zvednout zadek a jít za něčím co se podobalo tomu pojmu žít.
Vždycky jsem byla hrozně pohodlný člověk. Nic nedělat, zahrabat se do své bubliny, čím pohodlnější postel tím líp a čím více hvězdiček na hotelu tím líp – obrazně řečeno, ale hlavně aby bylo pohodlí. Možná mě nějaký naštvaný skřítek kopl ve spánku do hlavy ale něco se změnilo a to všechno se pro mě stalo nesnesitelným stereotypem.
Všechno to jsem si uvědomila, když mě asi po pěti hodinách spánku budil budík v hotelu jen pár kilometrů od kouzelné Vídně. Za sebou jsem měla večer, kdy jsem si vykřičela hlasivky, nohy mě bolely z pohupování se v rytmu křičící hudby na stadionu a přede mnou byl celý den chození po rozpálených Vídeňských chodnících. Necítila jsem nic jako nechuť a vyčerpání, jen nadšení a nepochopení pro únavu spolucestujících.
*úplně jsem se ztratila v pointě článku – jestli vůbec nějaká existuje – takže se omlouvám, zda ji nenajdete*
Možná, že jednou se budu mlátit do hlavy, jak mě tohle mohlo vůbec napadnout, a trpaslíka, který mě ve spánku kopl do hlavy budu mít chuť nakopnout někam jinam, ale jednou všichni skončíme zakopaní pod zemí – pozitivní myšlení je důležité, takže nad náma budou kvést nádherné fialky či rudé růže – ale myslím, že nikdy z nás nemá čas na čekání, na výmluvy: mám moc práce, hodně učení do školy, je úmorné horko, prší a nebo co hůř mám strach.
Já mám strach – z nesmyslných věcí a neskutečně mě to irituje – a proto pořád čekám, čekám, že jednou se probudím a přestanu se bát, začnu si plnit jednotlivé části seznamu ležícího mi v šuplíku čekajícího až přestanu čekat … Takže hluboký nádech a skoč!

čekání na život.
5 (100%) 10 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Renessme Týna napsal:

Držím palce! :)

Míša Gřešková napsal:

Děkuju:)