2 am drunk thoughts.

Smích.
Hudba pulzující v srdečním rytmu.
Opar ze štiplavého cigaretového kouře a exoticky vonící dýmky.

I přes to, že s každým nádechem cítím směsici piva, rumu a cigaret vše už je jen matnou vzpomínkou zahalenou mlhou alkoholu a únavy.
Do pokoje proniká skrz otevřené okno nočních chlad a i přes to, že se moc snažím nedokážu se zahřát.
“Tak co?” Cuknu se bou při zaslechnutí hlasu.
“Co?” Nevím na co se ptá ale znervózňuje mě co přijde.
“Bylo něco?” Zamračím se, i když to nemůže vidět. “Nějaké nové zkušenosti?” Cítím provokaci v jeho hlase a i přes to, že jeho tvář vidím jen jako siluetu přesně vím jak se usmívá. Chce mě vyprovokovat, ale zároveň se nemůžu zbavit pocitu, že ho to opravdu zajímá.
“Co jako?”
“Vím, že už dávno jsi vzdala čekání na toho pravého ať už jde o cokoli.”
“Jo, ale to neznamená, že …” Zamračím se. “Bylo by to trapný.” Zavrtím hlavou, mé vlasy se rozletí do stran a já vím, že se pousmívá. “Vídat toho člověka potom další rok a .. Chápeš mě ne? To by mohlo sakra bolet.”
“Ale se mnou si do postele vlezla.” Uvědomuju si, že se pomalu začínám ztrácet v tom co říká.
“Ležím vedle tebe a je mezi náma tolik místa, že by se tady vlezl i někdo třetí.” Zamračím se a svou ruku nechám volným pádem dopadnout na jeho rameno. “S tebou to je jiný. Víš na mě tolik špíny …” Nenechá mě doříct větu.
“Nechci ti ublížit. Někdy se sakra bojím, abych ti neublížil.” Odkloním pohled od stropu a pohlédnu na něj. Přísahala bych, že silueta jeho tváře se změnila. “A někdy je to sakra těžký.”
“Nechápu.”
“Jsi pěkná holka, kdybys mě nepřitahovala musel bych být teplej.”
“Blbost!” Odfrknu si. Měla bych to přijmout jako kompliment, ale nějak se mi to nedaří.
“Každej z těch kluků tam by ti kývl, a i když říkáš něco jiného, jediný problém by jsi byla ty.”
“Jo jasně, já jsem vždycky problém. Jeden velkej problém dělající bordel v životě všech, je to tak? Tolik to nesnáším.” Nemám odvahu podívat se na něj, ale vím, že se mračí. Tupě zírám do stropu a jediné co dokážu vnímat je šustění peřiny vedle mě a pak už cítím jen teplo jeho těla. Cítím jak mi tuhne každý sval v těle, slyším tlukot svého srdce a jsem si jistá, že to slyší i on.
“Uvolni se.” Povolí stisk objetí a dá mi tak šanci taky ho obejmout. Políbí mě do vlasů a odtáhne se. V několika dalších vteřinách už ale opět cítím jeho kůži na té své. Hlavu položenou na jeho rameni ruky, kterou mě pevně objímal a prsty druhé ruky se mi vkradl pod tričko a na holou kůži na zádech mi kreslí ornamenty. Usmívám se. Řekla bych, že to cítí, že cítí mé rty zkroucené do úsměvu na své kůži. Ale najednou jako by někdo celé mé tělo zasypal sněhovými vločkami.
“Můžu otázku?” Dostalo se mi kladné odpovědi, ale přesto jsem dál nechávala mlčet ticho. Váhala jsem. Měla jsem strach. Strach, že pokazím to něco, co pro mě bylo nové ale příjemné. “Chováš .. chováš se takhle ke všem kamarádkám?” Neměla jsem žádné očekávání co se týče odpovědi. Vlastně podvědomě jsem očekávala kladnou, abych se nemusela vypořádat s dalšími nezodpovězenými otázkami.
“Ne. Neboj nejsi jedna z mnoha.” S touto odpovědí se na svět vyškrábala nová otázka, tak jak jsem očekávala.
“Proč já?” Ticho. Čas na vymyšlení lži.
“Jsi vyjímečná.” Všechno ve mě se zauzlovalo. “A navíc každý potřebuje lásku.” Chvíli mi trvalo než moje mysl poskládala slova tak, jak patří a vynořila se další otázka.
“Myslíš sebe nebo mě?”
“Tebe.” Do očí se mi nahrnuly slzy. Tolik jsem se ztrácela v jeho slovech, v jejich významu. Cítila jsem se jako ztroskotaný případ. Někdo kdo se tolik bojí života, že se mu raději vyhýbá. Někdo kdo se tolik bojí lásky a vztahů, že by někoho mohl rozbít, že raději rozbije na kousíčky sám sebe. Místo svých myšlenek jsem si raději začala přehrávat jeho slova a uvědomovala jsem si, že už navždy zůstanou v mých vzpomínkách stejně jako tato chvíle a už navždy budou v krabici s nálepkou usmívajícího se smajlíka, který se pokaždé promítne i na mou tvář.
Až ve chvíli, kdy mě přikryl jeho peřinou  a přitáhl si mě blíž k sobě, uvědomila jsem si, že už mi není zima. Rukou mi sjel na břicho a já vnímala teplo jeho dlaně. Ležela jsem klidně a pomalu se snažila ztišit své bijící srdce, když mi prsty zlehka přejel po břiše a já se ošila a uchopila jeho ruku do své dlaně, abych se vyvarovala dalšímu lechtivému podnětu.
“Nesnáším to!”
“Co?” Do jeho hlasu se vetře nevysvětlitelný zmatek.
“Že jsem tak lechtivá.” Prsty přejedu po jeho břiše, ani se nepohne a dlaní vklouznu do té jeho a naše prsty se propletou jako tkaničky od tenisek.
“Náhodou je to roztomilé.”
A najednou i přes všechno, napjaté svaly, zmatené myšlenky, srdce bijící jako splašené, nevyslovené otázky a nedostatek odpovědí, všechno se zdálo být perfektní. Ten typ dokonalosti pohlcující člověka v momentě, kdy pomyslíme na dokonalost i když víme, že neexistuje …

2 am drunk thoughts.
5 (100%) 6 votes

Míša Gřešková

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka
Míša Gřešková

Latest posts by Míša Gřešková (see all)

Flattr this!

Míša Gřešková

spisovatelka - blogerka